"Maska a tvář" - Činoherní klub

(Luigi Chiarelli)

„Maska a tvář začíná jako bonmotická a aforistická salónní komedie banální manželské nevěry, jejíž konvenční východiska se však záhy hroutí a jsou dovedena ad absurdum.“ (premiéra 11. prosince 2002)

Tak jsme zase jednou byli pozváni panem Stanislavem Zindulkou do Prahy na jedno z jeho představení v Divadle Bez zábradlí - „Tango“. Jaké ale bylo naše překvapení (ale spíše zklamání), když jsme zjistili, že právě 15. dubna 2008 bylo představení zrušeno. Chvilku jsme poseděli u kávičky, a nakonec přeci jen došlo i na „náhradní“ program – Činoherní klub a představení „Maska a tvář“. Již jednou jsem tuto inscenaci, avšak v nastudování plzeňského divadla, viděla. Shodou okolností v ní hrál i Zindulkův syn Jakub a snacha Kateřina Vinická.

Společnost dobrých přátel se výtečně baví, když tu dojde na otázku nevěry. Paolo Grazia (Ondřej Vetchý) se dušuje, že pokud by mu měla být jeho žena nevěrná, raději by ji zabil, než aby musel před ostatními snášet tu „potupu“. Ani životní filozofie jeho kamaráda, bankéře Cirilla Zanottiho (Petr Nárožný), ho nepřesvědčí o tom, že to není nic tak neobvyklého a že by se s tím měl naučit žít. Stejně tak, jako on si zvykl na neustálé úlety své mladé ženy Elisy (Dana Černá), která momentálně prahne po mladém umělci Giorgim Alamarim (Vilém Udatný) a její „chápavý“ muž dělá, jako že o ničem nemá ani tušení. Na rozdíl od Wandy Sereniové (Jitka Ježková) a Piera Pucciho (Petr Burion), mladého zamilovaného páru, kteří nevěru neřeší a stále se věnují jeden druhému. Jaké je ale Paolovo zklamání, když přistihne svou ženu Savinu (Ivana Chýlková) v posteli s jejím milencem. Tomu se povedlo utéct, a tak v něm ani nestačil poznat svého přítele a advokáta Luciana Spina (Jaromír Dulava), který je navíc zasnoubený s Martou Settovou (Nela Boudová). Přestože má jedinečnou příležitost splnit to, co tak rozhodně hlásal, nedokáže Savinu zabít. Vymyslí pro ni ale jiný trest, který má všechny přesvědčit o tom, že je mrtvá. Chce po ní, aby zmizela daleko z jeho života a už nikdy se nevrátila. Všichni mu uvěří, že ji zabil, a dokonce ho považují za hrdinu. Soud i díky Lucianovi a jeho pošpinění bývalé milenky vyhraje. Jeho věrný sluha Andrea (Stanislav Štícha) mu nestačí nosit květiny a blahopřání. K udržení této lži mu hraje do karet i fakt, že právě v jezeře u jeho domu objevili mrtvolu ženy. Navíc se do této již dost vyhrocené situace vrací Savina v přestrojení a setkává se s Paolem. Ten se však stále snaží udržet masku hrdiny, po chvíli ale roztaje a je rád, že má svou ženu opět u sebe živou a zdravou. Většina jejich přátel má z opětovného shledání radost. Jediný, komu se ale tento podvod příliš nezamlouvá je jejich známý soudce Marco Miliotti (Michal Pavlata). Graziovi si ale svoje štěstí znovu vzít nedají.

Přestože byla hra napsána v roce 1916 její téma se neokouká ani v dnešní době. Za dobu své existence se hrála na několika významných světových scénách, například v Buenos Aires, Varšavě, Londýně, Paříži, Vídni, New Yorku atd. S její úpravou si hravě poradili i v Praze (autoři – překlad: Zdeněk Digrin, režie: Ladislav Smoček, dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka, scéna: Luboš Hrůza, hudba: Jan Stolba, Alan Vitouš, Alex North a Hy Zaret, choreografie: Jiří Pokorný a další). Hlavní hrdina hry, ve skvělém podání Ondřeje Vetchého, se za každou cenu snaží nebýt směšný, a právě to paradoxně v tomto „teatro grottesco“ navozuje ty nejsměšnější situace a zápletky. Nejlepší však byl jeho výstup v druhé části, kdy svou masku konečně odhodil a nasadil svůj roztomile uličnický výraz znovu zamilovaného muže. Zároveň zde bylo vykresleno několik osob, které jsou hlavní postavě blízké, a přitom každá z nich vykresluje jak odlišný charakter, tak i poněkud odlišný přístup k vlastním vztahům. Petr Nárožný coby bankéř Zanotti s naprostým přehledem toleruje zálety své ženy a spíše až zkoumavě pozoruje její vzplanutí vášně k mužům v její blízkosti. Kdyby nebyl tak profesionální herec a nezvládal podobné role s humorem sobě vlastním, jistě bych mu jeho klid v daných situacích neuvěřila. Jeho mladé a rozpustilé ženy se velmi slušně ujala Dana Černá. Doménou Ivany Chýlkové a Jaromíra Dulavy byly spíše výrazy tváře. Zatímco Ivanky kukuč říkal něco jako „vždyť se přeci nic nestalo, já jsem tvá ženuška a ty mě máš rád“, Jaromírovo koulení očima a protáčení panenek spíše představovalo strach z odhalení a poté také hrůza ze ztráty milenky. Pokud bych to ale měla porovnat s plzeňským představením, musím jednoznačně říci, že jsem se více pobavila ve Velkém divadle a výkony tamějších herců, v čele s výtečnou Andreou Černou, na mě působily mnohem přirozeněji, přesvědčivěji a temperamentněji.
Moje hodnocení: 73 %

Marta a Savina (N.Boudová a I.Chýlková)

Cirillo, Elisa, Piero a Giorgio (P.Nárožný, D.Černá, P.Burian a alter.M.Taclík)

Paolo a Elisa (O.Vetchý a D.Černá)

"Ústecká NEJ – Marlene Dietrich" - Činoherní studio

(Irena Kristeková, Dan Dittrich a Jiří Maryško)

„Jedna z největších filmový hvězd všech dob se zhmotnila na jevišti v Ústí nad Labem.“ (2.dubna 2008)

Největší severočeské město, ač se to na první pohled nemusí zdát, má celou řadu zajímavých NEJ, které mu zaručují republikové, evropské i světové prvenství. To, že jich není zrovna málo, dokazuje seznam hned 60 Ústeckých NEJ, který je výsledkem bádání historiků Muzea města Ústí nad Labem, jež provedli v letech 2006-2007. Probírali záznamy z historie i současnosti a po ověření v archivech a odborné literatuře odhalili spoustu rozmanitých pozoruhodností. Dokonce tento projekt, díky netradiční instalací výstavy v trolejbusech MHD, získal ocenění v prestižní soutěži Gloria Musaealis a to v kategorii Muzejní výstava roku 2006. O rok později byla tato výstava „přenesena“ na reklamní lavičky rozestavěné v ulicích města. Dokonce i Činoherní studio se rozhodlo uvádět večery zaměřené vždy na jednu z těchto NEJ. Ústecká NEJ tak patří v ČS mezi jedinečná a neopakovatelná představení. Jednu takovou lahůdku jsem si nemohla nechat ujít. Zaujalo mě právě jméno německé herečky Marlene Dietrich (1901-1992), kterou bych si s naším městem nedovedla nijak spojit. Přesto ale Ústí nad Labem hrálo v jejím životě svou roli, neboť zde potkala svého budoucího muže Rudolfa Siebera (1897-1976), jež jí pomohl budovat kariéru a sám se také nakonec vypracoval ve světově uznávaného filmového producenta.

V Berlíně se Marlene Dietrich (Irena Kristeková) seznámila a následně i v roce 1923 provdala za ústeckého rodáka Rudolfa Siebera (Dan Dittrich), který v Berlíně působil jako asistent režie. Byl tím, kdo jí pomohl k prvním menším filmovým rolím, díky nimž krůček po krůčku stoupala výš. Byl jí manželem i oporou po celý zbytek života. Marlene byla krásná a nespoutaná, a tak měla spoustu milenců. O všech se však Rudimu svěřovala. Za svůj život se setkala se spoustou zajímavých osobností, například s Erichem Maria Remarquem, Ernestem Hemingwayem, G. B. Shawem, Josephem von Sternbergem (režisérem slavného filmu „Modrý motýl“), ale také s Jeanem Gabinem, s Beatles, a dalšími (všechny ztvárnil Jiří Maryško). Proslavila se i některými svými názory a výroky. Kupříkladu tvrdila, že nejlépe umí nosit podvazkové pásy transvestité; aniž by to sama tušila, stala se jednou z průkopnic bisexuality; speciální postup si žádalo i její oblékání korzetu; a v neposlední řadě, si velmi důkladně plánovala průběh svého pohřbu, který popsala její dcera Marie (Jiří Maryško). Kromě obleku, cesty a bimbání zvonů v celé Paříži, by měl její manžel Rudi před kostelem rozdávat rudé a bílé karafiáty, které by měly odlišit její milence od těch, kteří jen tvrdili, že jimi byli. V době druhé světové války se svým mužem emigrovala do USA. Všude se o tom psalo a v říši to brali jako zradu. Dokonce i Joseph Goebells na její konto pronesl celkem peprný projev. Zajímavá byla i informace o tom, jak na tom byli němečtí i američtí vojáci se spermatem. Marlene psala i básně, například tu o AIDS, který by mohla dostat při otvírání dopisů od homosexuálů. Konec svého života ale tráví v osamění a s pocitem, že jako stará už nikoho nezajímá.

Další pěkné představení, ve kterém excelovala Irena Kristeková. Jako femme fatale s krásně sametovým hlasem zvládla s doprovodem klavíru skvěle odzpívat některé z velkých šlágrů Marlene Dietrich, jako například Falling In Love Again nebo Řekni, kde ty kytky jsou. Moc jí to slušelo v černém sexy body stejně jako ve vojenské uniformě. Publikum (a to především mužskou část) si získávala i laškovnými pohledy a úsměvy. Naproti tomu Jiří Maryško, pro kterého byl nachystán těžký úkol ztvárnit hned několik postav, zaujal hned svým prvním výstupem. Když „naťapkal“ ve svém pro muže dost neobvyklém kostýmu, který taky tak trochu dokresloval jeho multifunkčnost, musel si nejeden divák položit otázku „a to je jako co?“. Pokud by nám Dan Dittrich nebo i sám Jirka neprozradili, koho vlastně právě představuje, bylo by velmi těžké to určit. Rozhodně nejlepší scénou těchto dvou bylo ztvárnění války, k čemuž jim posloužily trenky, helma, papírové makety tanků a stříkačky s vodou. Po delší době tak ČS nabídlo příjemně odlehčený žánr, který pobavil. Moc hezké a škoda jen, že s jeho premiérou přišla zároveň i derniéra. Určitě by si toto představení zasloužilo nějakou tu reprízu.
Moje hodnocení: 80 %

Marlene a G.B.Shaw (I.Kristeková a J.Maryško)

vojáci (J.Maryško a D.Dittrich)

Marlene Dietrich (I.Kristeková)