26 dubna 2008

"Maska a tvář" - Činoherní klub

(Luigi Chiarelli)
„Maska a tvář začíná jako bonmotická a aforistická salónní komedie banální manželské nevěry, jejíž konvenční východiska se však záhy hroutí a jsou dovedena ad absurdum.“ (premiéra 11. prosince 2002)
Tak jsme zase jednou byli pozváni panem Stanislavem Zindulkou do Prahy na jedno z jeho představení v Divadle Bez zábradlí - „Tango“. Jaké ale bylo naše překvapení (možná i trochu zklamání), když jsme zjistili, že právě 15. dubna 2008 bylo představení zrušeno. Chvilku jsme poseděli u kávičky a nakonec přeci jen došlo i na „náhradní“ program – Činoherní klub a představení „Maska a tvář“. Již jednou jsem tuto inscenaci, avšak v nastudování plzeňského divadla, viděla. Shodou okolností v ní hrál i Zindulkův syn Jakub a snacha Kateřina Vinická.
Společnost dobrých přátel se výtečně baví, když tu dojde na otázku nevěry. Paolo Grazia (Ondřej Vetchý) se dušuje, že pokud by mu měla být jeho žena nevěrná, raději by ji zabil, než aby musel před ostatními snášet tu „potupu“. Ani životní filozofie jeho kamaráda, bankéře Cirilla Zanottiho (Petr Nárožný), ho nepřesvědčí o tom, že to není nic tak neobvyklého a že by se s tím měl naučit žít. Stejně tak, jako on si zvykl na neústálé úlety své mladé ženy Elisy (Dana Černá), která momentálně prahne po mladém umělci Giorgim Alamarim (Vilém Udatný) a její „chápavý“ muž dělá, jako že o ničem nemá ani tušení. Na rozdíl od Wandy Sereniové (Jitka Ježková) a Piera Pucciho (Petr Burion), mladého zamilovaného páru, kteří nevěru neřeší a stále se věnují jeden druhému. Jaké je ale Paolovo zklamání, když přistihne svou ženu Savinu (Ivana Chýlková) v posteli s jejím milencem. Tomu se povedlo utéct a tak v něm ani nestačil poznat svého přítele a advokáta Luciana Spina (Jaromír Dulava), který je navíc zasnoubený s Martou Settovou (Nela Boudová). Přestože má jedinečnou příležitost splnit to, co tak rozhodně hlásal, nedokáže Savinu zabít. Vymyslí pro ní ale jiný trest, který má všechny přesvědčit o tom, že je mrtvá. Chce po ní, aby zmizela daleko z jeho života a už nikdy se nevrátila. Všichni mu uvěří, že ji zabil a dokonce ho považují za hrdinu. Soud i díky Lucianovi a jeho pošpinění bývalé milenky vyhraje. Jeho věrný sluha Andrea (Stanislav Štícha) mu nestačí nosit květiny a blahopřání. K udržení této lži mu hraje do karet i fakt, že právě v jezeře u jeho domu objevili mrtvolu ženy. Navíc se do této již dost vyhrocené situace vrací Savina v přestrojení a setkává se s Paolem. Ten se však stále snaží udržet masku hrdiny, po chvíli ale roztaje a je rád, že má svou ženu opět u sebe živou a zdravou. Většina jejich přátel má z opětovného shledání radost. Jediný komu se ale tento podvod příliš nezamlouvá je jejich známý soudce Marco Miliotti (Michal Pavlata). Graziovi si ale svoje štěstí znovu vzít nedají.
Přestože byla hra napsána v roce 1916 její téma se neokouká ani v dnešní době. Za dobu své existence se hrála na několika významných světových scénách, například v Buenos Aires, Varšavě, Londýně, Paříži, Vídni, New Yorku atd. S její úpravou si hravě poradili i v Praze (autoři – překlad: Zdeněk Digrin, režie: Ladislav Smoček, dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka, scéna: Luboš Hrůza, hudba: Jan Stolba, Alan Vitouš, Alex North a Hy Zaret, choreografie: Jiří Pokorný a další). Hlavní hrdina hry, ve skvělém podání Ondřeje Vetchého, se za každou cenu snaží nebýt směšný a právě to paradoxně v tomto „teatro grottesco“ navozuje ty nejsměšnější situace a zápletky. Nejlepší však byl jeho výstup v druhé části, kdy svou masku konečně odhodil a nasadil svůj roztomile uličnický výraz znovu zamilovaného muže. Zároveň zde bylo vykresleno několik osob, které jsou hlavní postavě blízké a přitom každá z nich vykresluje jak odlišný charakter tak i poněkud odlišný přístup k vlastním vztahům. Petr Nárožný coby bankéř Zanotti s naprostým přehledem toleruje zálety své ženy a spíše až zkoumavě pozoruje její vzplanutí vášně k mužům v její blízkosti. Kdyby nebyl tak profesionální herec a nezvládal podobné role s humorem sobě vlastním, jistě bych mu jeho klid v daných situacích neuvěřila. Jeho mladé a rozpustilé ženy se velmi slušně ujala Dana Černá. Doménou Ivany Chýlkové a Jaromíra Dulavy byly spíše výrazy tváře. Zatímco Ivanky kukuč říkal něco jako „vždyť se přeci nic nestalo, já jsem tvá ženuška a ty mě máš rád“, Jaromírovo koulení očima a protáčení panenek spíše představovalo strach z odhalení a po té také hrůza ze ztráty milenky. Pokud bych to ale měla porovnat s plzeňským představením, musím jednoznačně říci, že jsem se více pobavila ve Velkém divadle a výkony tamnějších herců, v čele s výtečnou Andreou Černou, na mě působily mnohem přirozeněji, přesvědčivěji a temperamentněji.
Moje hodnocení: 73 %

Marta a Savina (N.Boudová a I.Chýlková)

Cirillo, Elisa, Piero a Giorgio (P.Nárožný, D.Černá, P.Burian a alter.M.Taclík)


Paolo a Elisa (O.Vetchý a D.Černá)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home