"Ještě jednou, profesore" - host Krušnohorského divadla

(Antonín Procházka)

„Komedie líčí osud vysokoškolského profesora, který utíká před vyhořelým manželstvím a okolním světem, jehož moderním způsobům nerozumí, do světa své milované literatury.“ (premiéry 5. a 6. ledna 2006)

Tak jsem si zase jednou udělala výlet do Krušnohorského divadla v Teplicích, kde 22. září 2006 hostovalo pražské divadlo Pod Palmovkou. Bylo to již mé druhé setkání s hrou mého oblíbeného autora – Antonína Procházky, jehož komedie jsou plné omylů a nedorozumění. Tím následně dochází k pěkné řádce komických situací a divácké bránice nedostanou příliš odpočinku. S humorem si pohrává způsobem sobě vlastním a jedinečným. Každému, kdo se rád zasměje, některou z jeho her vřele doporučuji.

Jak už z názvu vyplývá, hlavní postavou příběhu je univerzitní profesor, Ivoš (Pavel Kikinčuk j.h.), který se ze všeho nejradši uchyluje od rodiny i celého vnějšího světa do světa své oblíbené literatury. Manželství s Emou (Kateřina Macháčková) začíná pohasínat, ani o své děti se příliš nezajímá, a tak si každý z nich žije po svém. Ema se vzhlédla v Ivošově kolegovi z univerzity, Otovi (Rostislav Čtvrtlík). Toho však případné budoucí soužití s Emou spíše znepokojuje, a tak hledá způsob, jak nejlépe vycouvat. Ivošův syn, Libor (Ondřej Kavan), je zase „posedlý“ závislostmi všeho druhu. Na každém, koho potká, se snaží najít jakýkoliv příznak závislosti. Už tím začíná být svému okolí protivný. Za to jeho sestra Julie (Petra Kotmelová j.h.) o peníze ani důležité klienty, kteří jí neustále volají na mobil, nemá nouzi. Ivoš je hrdý na to, jak vysoko se dopracovala, i přesto že se doposud nezajímal, co vlastně dělá. Jediná žena, které si v poslední době více všímal, byla jeho studentka Katka (Barbora Valentová j.h.). Připadalo mu, že se ho snaží nějakým způsobem svádět. Až ve chvíli, kdy se objevila u jejich dveří pochopil. Přišla totiž za Liborem, se kterým již nějakou dobu chodí. I Ota na Ivošovi viděl, jak je vším tím moderním světem znechucen, a tak se mu snažil vnutit nezávazné povyražení. Ukázal mu inzerát v novinách, který nabízel možnost pomocí technického experimentu cestovat do některého vybraného literárního díla. Těžko mohl odolat, když mu Daniel (Radek Zima), počítačový fanatik a objevitel experimentu, nabídl možnost podívat se do jeho oblíbeného historického románu Vojna a mír. Zaplatil tisícovku, dostal myš, díky které se mohl dostat zase zpátky, vlezl do přístroje a přenesl se až do pokoje krásné mladé šlechtičny Natašy (Tereza Kostková). Jak asi může vypadat setkání současníka s románovou postavou z počátku 19. století? No, poměrně divoce, zvláště když se do všeho připlete i Natašina služebná Duňaša (Jitka Sedláčková), která cizince považuje za jednoho z revolucionářů. Ivoš je vynálezem nadšen, a tak se do díla vypraví znovu. Jenže „chybička se vloudila“ a tak se s ním do dnešní doby vrátí i Nataša, její nápadník kníže Bolkonskij (Jan Révai), ale také Duňaša. Všechno zlé je však pro něco dobré, a tak i díky jejich nečekané návštěvě se podaří urovnat vzájemné vztahy všech zúčastněných - Ivoše a Emy, Libora a Katky, a dokonce i Julie s Danielem. Vše vypadá v nejlepším pořádku, ale jak může dopadnou poslední „Ještě jednou, profesore“? A pro koho si přišel pan policajt (Aleš Alinče)? Věřim, že takový konec byste nečekali… Stejně jako já.

Skvěle provedená, co se scény, kostýmů i jednotlivých prostředí týká, ale také výborně sehraná hra jistě nenechala diváka chladným. Autoři (režie: Antonín Procházka, scéna: Karel Glogr, kostýmy: Karel Glogr, Lenka Vítková, dramaturgická spolupráce: Radmila Petrmichlová a další) hru vytvořili opravdu velmi nápaditě. Rovněž k hereckým výkonům se musím vyjádřit nejinak než kladně. Všichni herci byli ve svých rolích na správném místě a do celé hry přesně zapadli. Přesto mě nejvíc zaujal Pavel Kikinčuk a jeho postava spořádaného profesora, který dokázal „ztratit hlavu“ díky románové postavě. Výborně zahrál jak uťápnutého profesora uvězněného v dnešní době, tak člověka, který se stal součástí historického románu při setkání se svou „milovanou“ Natašou. Tu ztvárnila Tereza Kostková, která mě zaujala nejvíce z žen. Byla mladou rozpustilou šlechtičnou, která by jistě bez větších problémů obstála i v dnešní době. Z její Natašy doslova sálalo mládí, láska i zvědavost, se kterou přijala prolnutí dvou naprosto odlišných světů. Velmi mě její výraz zaujal a určitě se „profesorovi“ nedivím, že mu pouze jedno setkání s ní nemohlo stačit. I každý z ostatních herců měl ve hře velmi zajímavé momenty, kterými si mohl diváka získat alespoň na chvíli na svou stranu. Rozhodně si každý, kdo hru navštíví, přijde na své a skvěle se pobaví.
Moje hodnocení: 87 %

Nataša a Ivoš (T.Kostková a P.Kikinčuk)

Duňaša a Ivoš (J.Sedláčková a P.Kikinčuk)

Ema a Ota (K.Macháčková a R.Čtvrtlík)

Libor a Katka (O.Kavan a B.Valentová)

 

"Monology vagíny" - host Corsa

(Eve Ensler)

„Dojemná a rozpustilá exkurze do poslední neprobádané oblasti. Adaptace provokativního textu Američanky Eve Ensler odhalujícího ženský klín prostřednictvím odtabuizování nejintimnějších témat aneb „co by řekla vaše vagina, kdyby uměla mluvit?“ Soubor monologů sesbírala autorka z rozhovorů s více než dvěma sty žen. Jsou to skutečné příběhy skutečných lidí.“ – více čtěte zde.

 

Tento jedinečný exkurz do jedné z posledních dosud neprobádaných oblastí měl svou světovou premiéru 14. února 1998 v New Yorku, kde před Hammerstainovou halou čekaly dva a půl tisíce lidí, aby mohly shlédnout první šokující představení. Mezi účinkujícími se objevili i takové osobnosti jako jsou: Whoopi Goldberg, Susan Sarandon, Glen Close, Winona Ryder, Marisa Tomei, Shirley Knight, Lois Smith, Kathy Najimy, Calista Flockhart a další. Dle slov Eve Ensler se ten večer vybralo 100 tisíc dolarů a bylo založeno hnutí V-Day, které se zaměřuje na boj s násilím páchaným na ženách. Od té doby se představení stalo velmi úspěšným i v nastudování jiných zemí. Například v londýnské inscenaci se objevily v hlavních rolích Cate Blanchett, Kate Winslet, Melanie Griffith, Gillian Anderson a další. Za hru dokonce získala broadwayskou cenu Obie za nejlepší text a inscenaci roku a byla přeložena do 35 jazyků (vč. češtiny). V České republice se hraje již třetím rokem a dosáhla téměř 200 repríz. Po shlédnutí filmu s Eve Ensler jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít příležitost vidět 20. září 2006 i české divadelní nastudování. O hostující pražské intimní divadélko Dáši Bláhové byl opravdu velký zájem. Bylo vyprodáno.

Monology vagíny nemají klasický formát divadelní hry. Jedná se o soubor několika různých monologů, jež mají jeden společný prvek, kterým je právě vagína. V jejich vyprávěních se střídají a doplňují Dáša Bláhová, Anna Polívková a Michaela Sajlerová. Režie této odvážné hry se ujala Irena Žantovská. Ke vzniku tohoto ve světě šokujícího díla se Eve Ensler vyjádřila slovy: „Možná to začalo rozhovorem s jednou starší paní. Šokovalo mne, s jakým pohrdáním mluvila o svých genitáliích. Mluvila jsem pak s mladými i starými ženami, vdanými i svobodnými, lesbičkami, univerzitními profesorkami i prostitutkami. Mluvila jsem s černoškami, běloškami, Hispánkami, Asiatkami, Indiánkami i Židovkami. Zpočátku nebyly příliš ochotné mluvit. Trochu se styděly, jakmile se však rozhovořily, nebylo možné je zastavit.“ A právě odsud získala několik příběhů, které ve svém díle zveřejnila. Jsou to zhutněné, víceméně doslovně ze života opsané vzpomínky a zkušenosti žen. Hned ze začátku se diváci dovídají, že jsou vagíny rozzlobené a už nechtějí jen tak mlčet. Už samotné slovo „vagína“, které je i ve své nevulgární podobě pro většinu lidí samo o sobě vulgární, se jim příliš nezamlouvá. Spíše připomíná nějakou dezinfekci nebo lékařský nástroj. Spousta žen si proto raději vymyslela jiné; od „tam dole“, přes kočičku, až po více vulgárnější výrazy. Můžete si zde vyslechnout například příběhy, že „nemůžete milovat vagínu, nemilujete-li chloupky“; nebo příběh malé holčičky, jež nenáviděla své „tam dole“, dokud nepotkala ženu, která jí tohoto komplexu pomohla zbavit; příběh starší ženy, která si držela obrovský odstup od své vagíny a spíše jí považovala za něco ohavného a nepřístojného; příběh právničky, která se po třicítce začala věnovat prostituci a našla si zálibu v uspokojování a lepším poznávání žen a jejich tužeb; příběh ženy, která poznala muže, jež miloval vagíny a podle nich poznával krásu žen; ale v neposlední řadě také ten nejtěžší a nejvážnější příběh desítek tisíc znásilňovaných bosenských žen. Mezi jednotlivými příběhy jsou řešeny otázky typu „co by řekla vaše vagína, kdyby mohla mluvit“, „jak by se oblékala“, ale také první menstruace, orgasmus, ženská obřízka či znásilnění.
Přestože byla hra o vážných tématech, dokázala diváka chytnout a do příběhu vtáhnout; dokonce místy (poměrně často) i pobavit. Diváci se smáli, tleskali a leccos si mohli uvědomit. Celému představení postačily pouze tři barové židle, tři mikrofony a pár doplňků, kterými všechny tři herečky své příběhy dokreslily.

Rozhodně musím říct, že výběr hlavních protagonistek byl velmi vydařený. Výborně se dokázaly se hrou ztotožnit. Věděly, o čem mluví a že za hrou je mnohem víc než bavit obecenstvo. Rozhodně nejvíc si svou roli, téměř na tělo ušitou, užila Dáša Bláhová. Velmi odvážně se ujala i toho, co si málokdo dovolí, obzvláště na jevišti, říct. Zvláště si vychutnala moment, kdy divákům navrhla, aby si všichni společně zkusili říct ono úžasné slovíčko „kunda“. Vážně se jí to povedlo, a to hned šestkrát, i když samozřejmě větší klaku měla mužská část publika. Anna Polívková výborně podala příběh starší dámy, a dokonce si v jedné části představení zahrála na příčnou flétnu. I příběh malé holčičky se jí povedl, jako by byl její a sama ho autorce vyprávěla. A Míša Sajlerová tak citlivě podala příběh znásilňovaných žen: „Moje vagina bývala upovídaná, nemohla se dočkat, pořád něco říkala, pořád mluvila, nemohla přestat mluvit, ach, ano, ach, ano. Dnes nemluví. Nemluví od té doby, co se mi zdá, že mám mezi nohami mrtvé zvíře, které tam zašili tlustým černým rybářským vlascem. A hrozný zápach toho mrtvého zvířete nemohu odstranit. Má uříznutý krk a krvácí skrz všechny mé šaty.“ Akorát si myslím, že v některém příběhu to mohla trochu více „osolit“ – jako třeba v tom, kdy si stěžovala na všechny ty nepříjemné věci, které se čas od času ocitnout uvnitř její vaginy. Je to opravdu zvláštní hra a pro některé konzervativnější povahy není příliš vhodná, ale i tak ji vřele doporučuji; nebo alespoň shlédnutí filmu s Eve Enslerovou.
Moje hodnocení: 94 %

Anna Polívková, Míša Sajlerová a Dáša Bláhová

Anna Polívková, Dáša Bláhová a Míša Sajlerová

Dáša Bláhová a Anna Polívková

Míša Sajlerová

"Jakub a jeho pán" - host Severočeského divadla opery a baletu

(Milan Kundera)

„Vtipná, hravá, moudrá i jízlivá variace na Diderotův román Jakub Fatalista. Setkání dvou epoch, dvou žánrů, dvou autorů, nezapomenutelného sluhy Jakuba a jeho pána. Příběh o přátelství, lásce, zradě a také o cestě.“ (premiéra 25. října 2005)

Ano, premiéra této hry, pocty Diderotovi, v divadle Bez zábradlí byla před necelým rokem, ale česká premiéra se datuje už do roku 1975, kdy se hrálo na prknech Činoherního studia v Ústí nad Labem. A právě do mého rodného města se hra dne 9. září 2006, zhruba po třiceti letech, vrací, a dokonce se stejnými protagonisty ve dvou hlavních rolích. Opravdu jsem měla radost, že mi taková příležitost jen tak neprotekla mezi prsty, neboť pro mě návštěva pražských divadel není tak snadná. Děkuji divadlům, která čas od času hostují s nějakou ze svých her i v jiných městech a v jiných divadlech.
 


"Jakub a jeho pán" před lety a dnes

Na počátku všeho byl pán (Karel Heřmánek) a jeho sluha Jakub (Jiří Bartoška), kteří spolu putují světem. Za mnoho společně stráveného času mezi nimi vzniklo silné pouto přátelství. Svou cestu si zpestřují svými životními příběhy, které se týkají především přátelství, lásky, ale také zrady. Pánovou osudovou ženou je Agáta (Dana Morávková), kterou mu odloudí jeho přítel (Josef Carda). Jeho velkorysost…v dnešní době by se dalo říct spíše blbost…je snad bezmezná, neboť jeho „přítel“ mu přesto přese všechno stále zůstal přítelem. A navíc mu dokonce„zbaští“ i jeho důmyslný podvod. Procitnutí trvalo dlouho, ale pomsta byla sladká; nebo spíš hořká?! Jakub vyprávěl pánovi o tom, jak přišel o panictví. Situace byla nápadně podobná pánově příběhu, ale zde tzv. parohy nedostal, nýbrž je nasadil. A také svému nejlepšímu příteli, Otrapovi (Martin Kubačák), synu kováře Otrapy (Zdeněk Žák). Jeho milou byla Justina (Kateřina Janečková), za kterou se vloudil do Otrapovy ložnice, když se vracel z jedné zábavy. Otrapa byl právem v podezření, ale Justina mu lží vše rozmluvila, a tak i nadále zůstali s Jakubem „nejlepšími přáteli“. Jakub také chtěl vypravovat příběh o tom, jak se zamiloval. Na ten se mu však stále nedostávalo prostoru ani času. Cestou došli do jednoho hostince. Pána však velmi zaujala hostinská (Veronika Freimanová), která jim nejen dobře posloužila jídlem i vínem, ale ještě jim odvyprávěla další příběh. Byl o markýze (Veronika Freimanová) a jejím „příteli“ markýzovi (Petr Pospíchal), který se s ní už jaksi začínal nudit a v koutku duše toužil po nějakém novém povyražení. I přesto, že ho stále vroucně milovala, souhlasila s volnějším svazkem. A čím víc byl markýz šťastnější, byla ona zoufalejší. Vymyslela si pro něj menší lest. Spřátelila se s dámou (Dana Morávková) a její dcerou (Kateřina Janečková), které se živily prostitucí. Vyvedla je z té společnosti, aby z nich udělala „počestné“ ženy. Při jedné návštěvě je představila markýzovi, který z nich byl unesen. Vášnivě se zamiloval do mladé krásné dcery. Netrvalo dlouho a oženil se s ní. Až později se dověděl, z jakých poměrů jeho žena pocházela. Souhrou určitých událostí se málem cesty Jakuba a jeho pána rozdělily. Pravdu však měla hostinská, která řekla „že jeden bez druhého nemůže být“ a tak se jejich osudy opět spojily.

Musím říct, že to byla rozhodně zajímavá hra, která pobavila i donutila k určitému zamyšlení. Zvláštní byla především svým provedením. Neměla příliš ucelenou formu; chvíli byly hlavní postavy součástí hry, chvílemi jako by z ní vystupovaly a rozmlouvaly s diváky. Stávaly se sami sobě vypravěči. Dokonce spolu diskutovaly o svých autorech. Do toho vstupovaly další postavy z jednotlivých příběhů, které se mezi sebou prolínaly a mísily, a dohrávaly se postupně, tak jak pán s Jakubem svá vypravování přerušovali. Pro takto podanou hru (autorů – režie: Ivan Rajmont, scéna: Milan Palec, kostýmy: Aleš Valášek a další) byla velmi vhodně navržena i scéna, která oponou oddělovala prostor mezi vypravěči a jejich příběhy. Je snad nemožné jakkoli kritizovat oba dva „pány herce“ – Karla Heřmánka i Jiřího Bartošku, neboť byli ve svých rolích opravdu výborní; i když bych řekla, že pan Heřmánek si svojí roli „užil“ o něco víc než jeho kolega. Moc se mi jeho ztvárnění pána líbilo. Na sluhu pana Bartošky jsem si musela „zvyknout“ o něco déle, neboť jsem mu ze začátku některá slova příliš nerozuměla, ale jen co se rozpovídal, vše se vytříbilo. Tentokrát mě ve hře potěšilo obsazení mé oblíbené herečky, paní Veroniky Freimanové. Konečně jsem jí měla možnost vidět na divadelních prknech a rozhodně nezklamala. Svou upovídanou hostinskou i markýzu zahrála s noblesou sobě vlastní. Vážím si jejího herectví, ve kterém mi vždy přišla velmi přirozená, a tudíž i přesvědčivá. Ještě bych chtěla zmínit výkon Petra Pospíchala, jehož markýz byl naprosto excelentní. Ani ostatní nehráli špatně; akorát mě trochu mrzelo, že pan Zdeněk Žák nedostal více prostoru.
Moje hodnocení: 65 %

pán, Otrapa a Justina, pánův přítel a Agáta, Jakub (K.Heřmánek,M.Kubačák, K.Janečková, J.Carda, D.Morávková a J.Bartoška)

celé obsazení hry (M.Kubačák, Z.Žák, P.Pospíchal, J.Carda, K.Janečková, V.Freimanová, D.Morávková, K.Heřmánek a J.Bartoška)