"Přes přísný zákaz dotýká se sněhu" - Komorní divadlo

(Antonín Procházka)

„Drsná komika proměn, záměn a nedorozumění se prolíná s humorem prozrazujícím pochopení pro lidskou bezradnost a osamocenost.“ (světová premiéra 25. října 2003)

Díky nové hře skvělého autora komedií (ale také herce) Antonína Procházky jsem se poprvé (nikoliv však naposledy) dostala do plzeňského Komorního divadla. Když jsem si v programu přečetla velmi nápaditý název, pod kterým byl navíc podepsaný A. Procházka, ani na moment jsem nezaváhala, že se na hru musím zajít podívat. Dne 15. října 2005 už jsem seděla v hledišti a čekala, jak se skvěle pobavím.

Hlavním cílem hry je především pobavit diváky skvěle promyšlenými situacemi, které vyplývají z několika nenásilně podaných nedorozumění. Do děje vstupujeme v momentě, kdy se Nina (Miroslava Pleštilová) tajně stýká se svým milencem Erikem (Viktor Limr). Netuší však, že její manžel Eda (Antonín Procházka) bude za dobré chování propuštěn z výkonu trestu o něco dříve. Do vězení se dostal proto, že na něj jeho šéfové hodili všechny finanční podvody, kterých se dopustili oni sami. On si naštěstí důležité kopie dokumentů uschoval na tajném místě, aby je po svém propuštění mohl eventuelně použít proti nim. Vězení však dokáže člověka dost změnit, což se samozřejmě stalo i Edovi. Po jeho návratu domů je najednou všechno jiné – prostředí, vztah k manželce, a dokonce i on sám. S návratem do všedního života mu má pomoci psycholožka Ester (Andrea Černá). Opět díky náhodám a nedorozuměním se v příběhu objeví i paní domácí, Edita (Monika Švábová), která si myslí, že Erik se skokem z okna (když se snažil uniknout před přicházejícím manželem) chtěl zasebevraždit, neboť mu (podle smyšlené historky) zemřela manželka Naděžda (Pavla Bečková) – která se teda v příběhu svým asi 2minutovým výstupem moc „neohřála“. Čas od času do děje vstoupí i policista (Michal Štěrba), který má na starost právě jejich ulici, ve které se toho, v poslední době, děje stále více. Určitou roli zde sehrál i zlodějíček Jarda Sklo (Michal Štrich), který do děje vstoupí opravdu „za minutu dvanáct“…A poslední menší rolička připadla Rusovi (Vilém Dubnička), který se snažil Edovi vyhrožovat, neboť po něm chtěl dokumenty, které u sebe skrýval. Takové „předání“, ale určitě nečekal.

Hrou „Přes přísný zákaz dotýká se sněhu“ (autorů – režie: Antonín Procházka, scéna: Karel Glogr, kostýmy: Lenka Polášková, dramaturgie: Marie Caltová a další) bylo moje očekávání naplněno. Stylem svých komedií snad ani Antonín Procházka nemůže zklamat. Začátek byl sice trošku rozpačitější, ale ve chvíli, kdy se na jevišti objevil Eda (Antonín Procházka) a Ester (Andrea Černá) se to opravdu rozjelo. Scéna, kdy Eda objevoval, na co ve vězení „musel“ zapomenout, bylo v Procházkově provedení opravdu skvělé. Třeba to, když se měl projít po místnosti, odkrokoval akorát rozměry cely, nebo když si najednou mohl dát ruce do kapes, které měli ve vězení zašité nebo když objevil na stole pilník, který rychle schoval za záda anebo když se při „bacha“, postavil do pozoru a ze zvyku zahlásal svoje identifikační číslo. Rovněž zjištění, že už ženy s „pověstným Édou pružinou“ ani nehnou, vyvolalo další vlnu skvělých scén, ve kterých většinou figurovala právě Ester, která se v něm ztracenou touhu snažila probudit. O to více se komičnost situace zvýraznila, když Andrejce Černé vypadl text dialogu mezi Ester a Edou. Vskutku těžká situace, stát tváří v tvář autorovi a nevzpomenout si na text. Antonín Procházka však naprosto skvěle situaci zachránil a po dokončené scéně se mohli v klidu odebrat na naplánovanou přestávku. Druhá část představení byla sehrána bezchybně. Rovněž Mirka Pleštilová, která zastoupila, jinak účinkující, Štěpánku Křesťanovou, se mi v roli Niny líbila. Sehrála ji tak, jako by ji ani nemusela příliš studovat. To samé bych mohla říci i o Monice Švábové a Michalu Štěrbovi. Akorát o výkonu Viktora Limra jsem musela přemýšlet o něco déle a dospěla jsem k názoru, že se potřeboval dostat přes klidnější začátek, aby nakonec mohl předvést velmi slušný výkon.
Moje hodnocení: 85 %

Nina a Erik (alter. Š.Křesťanová a V.Limr)

Ester a Eda (A.Černá a A.Procházka)

Edita a Jarda Sklo (M.Švábová a M.Štrich)

"Hrdý Budžes" - host Krušnohorského divadla

(Irena Dousková)

„Hra, která hledí na léta husákovské normalizace očima 8-leté holčičky. Je to kouzelný dětský pohled, kdy i to nejhorší není zas až tak zlé a víra se ještě nestala prázdným pojmem.“

Tak konečně. Konečně jsem se dostala na jednu ze svých nejoblíbenějších her, a to hlavně díky velké náhodě. Dne 6. října 2005 jsem přijela domu a mamča mi oznámila skvělou zprávu, že „zítra v Krušnohorském divadle v Teplicích hrají Budžese a jestli bych na to nechtěla“. No samozřejmě, že chtěla, ale říkám si, že by bylo hodně veliký štěstí, aby zbyla nějaká volná místa. A…zbyla…ne vedle sebe ani uprostřed, ale zbyla. Tak jsme se večer vydaly do Teplic. A aby toho štěstí a náhod nebylo málo, stála u kasy nějaká paní, která se snažila prodat čtyři lístky na moc pěkný místa – vedle sebe a ještě uprostřed. SUPER a díky!

Celá hra je postavena na vyprávění Helenky Součkové nebo také Freisteinové (Bára Hrzánová), žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně, která vidí svět tak trochu jinak, očima dítěte, které ještě zcela neodložilo růžové brýle. Vypráví o „důležitých“ momentech svého krátkého, a přitom tak barevného života. V době, ve které vyrůstala, nesmí chybět Bratislavská lyra, spartakiáda, JZD, jiskřičky ani kádrové posudky. V jejím vyprávění se samozřejmě musí objevit členové rodiny ale i a další osoby, které prošli jejím dětstvím. Postav je nakonec kolem pětadvaceti, ale herci na to stačí tři. Kromě Báry si zde zahráli ještě Jarmila Vlčková a Libor Jeník, kteří si museli poradit i s postavami dřevěnými, neboť tvůrci využili dvou loutek, které představovaly Helenčiny rodiče. Na začátku se Helenka všem představí a odhalí, že vlastně není Součková, ale Freisteinová po otci Karlu Freisteinovi, který odjel kamsi do Ameriky, když jí byli tři, a který vlastně není její otec, neboť její „otec“ s nimi už žije, ale toho Freisteina má prostě jaksi v krvi. Jednou zaslechne v rozhlase báseň od S. K. Neumanna, ze které si zapamatuje akorát „a hrdý Budžes vytrval“. Odtud má svého dětského hrdinu, jemuž se chce co nejvíce podobat a k jehož „odhalení“ dojde ke konci hry. Velkou křivdu Helenka cítí, když má zakázáno chodit do Jiskřiček, neboť, jak její maminka říká, „Jiskřičky jsou malí komunisti“. Ale Helenka „si teda jako myslí, že Jiskřičky vůbec nejsou zasraný, jak řekla maminka“ a tak jí je nakonec dovoleno je navštěvovat. Při první výpravě se dostanou do lesa, kde mají hledat mrtvé partyzány, což vzniklo z povídačky, kterou si na ně vymysleli jejich vedoucí, aby se mohli sami sobě věnovat. Jenže Helenka nějakou kost opravdu najde a je přesvědčena, že patří jednomu z partyzánů. Nakonec ale zjistí, že kost je prasečí a k tomuto zjištění se přidá ještě jedno, a to, že neexistuje Ježíšek. Přišla na to tak, že si jednou do špajzu šla „pro jeden – maximálně dva vanilkové rohlíčky“ a našla tam také modelínu, kterou měla dostat pod stromeček. To není ani zdaleka všechno. V příběhu je ještě spousta skvělých situací a zážitků Helenky Součkové přenesených do spousty krásných dětských „hlášek“.

Tak tahle hra (autorů - Režie: J. Schmiedt j.h., Scéna: V. Všetečka, Kostýmy a loutky: Z. Charouzová j.h. a další) nemá naprosto žádnou chybu. Troufám si říct, že pro Báru Hrzánovou je Helenka skutečnou „životní rolí“. Nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by dokázal tak úžasně vyjádřit myšlenky a situace, ve kterých se ocitá žákyně 2. třídy, a to ještě ve věku tak vzdálenému oněm 9 letům. Bára nejenom, že si „hraje“ s postavou, s každou replikou, gestem, ale také jako by spolupracovala i s obecenstvem. Je tomu tak v případě, kdy se divákovi snaží vysvětlit „jo, to je jako slovíčko, víte, to je německy, to se prostě tak u divadla řiká“, nebo „že si tu sisinku musela vzít, aby nebyl smutnej a taky, že tu sisinku prostě chtěla“ a taky „že sníh může, neboť ten totiž není vůbec ani trochu sladkej.“ Její postava působí komicky už jen díky kostýmu a když si k tomu přidáte skvělé hlášky a celkové Bářino podání doplněné dalšími dvěma výbornými výkony, které jen velmi drobně pokulhávají za hlavní představitelkou, zjistíte, že to prostě musíte vidět. Nedovedu si představit diváka, který by se u hry ani jednou nezasmál. Takže pokud se rádi smějete a máte rádi opravdu kvalitní humor, nenechte si „Budžese“ ujít. V jaké formě je na vás, ale „live“ je prostě „live“ :-)
Moje hodnocení: 100 %

Helenka v plné zbroji (B.Hrzánová)

J. Vlčková, B. Hrzánová a L. Jeník

a takhle jsem obě herečky odchytla po představení

"Vodní družstvo" - Činoherní klub

(Josef Štolba)

„Klasická česká komedie, která sto let starým jazykem mluví o zcela moderních věcech.“

Ano, hra, která byla aktuální už koncem 19. století, je velmi dobře použitelná i do doby dnešní. Přestože „Vodní družstvo“ mělo premiéru 16. září 1994, je o hru mezi diváky stále velký zájem. My jsme se na hru dostali 23. září 2005, což je skoro jedenáct let od jejího prvního uvedení. Opět jsme šli na doporučení pana Zindulky, který si zde, na domovské scéně, zahrál jednu z hlavních rolí.

Už z názvu se dá odhadnout, že velký význam zde má jakési vodní družstvo, jehož záměrem je odvodnění mokrých luk, které patří několika vlastníkům a jehož „duchovním otcem“ je statkář Václav Zelenka (Stanislav Zindulka). Ten zjišťuje, jak obtížné je přesvědčit lidi pro dobrou věc, a tou je, jak společnými silami prospět celé obci. Toto hlavní téma však mírně ustupuje do pozadí, před jiným a tím jsou námluvy statkářovi dcery Boženky (Nela Boudová). Do městečka přijíždějí dva inženýři, Sylvestr Cirkl (Petr Nárožný) a Karel Rychtera (Jaromír Dulava), jejichž úkolem je vypomoci při projektování vodního družstva. Téma námluv začíná ve chvíli, kdy se oba inženýři setkají s Boženkou. Rychterovi se v její blízkosti rozbuší srdíčko, zatímco Cirkla zajímá spíše její věno. Jenomže Boženka není jedinou dívkou, která by se mohla stát jejich manželkou. O příjezdu inženýrů se dověděla i Aurelie Cafourková (Kateřina Frýbová), která má vždy v zásobě nějaké dcerky na vdávání. Tentokrát byly na řadě Lili (Jana Břežková) a Meme (Petra Honsová), jedna ošklivější než druhá. Důležitou roli v příběhu sehraje i Zelenkova sestra Emílie (Lenka Skopalová), která se, shodou okolností, zná s inženýrem Cirklem. Zná jeho touhu po penězích, a tak si pro něj s Boženkou připraví „drobnou“ lež. O dění v malém městečku informuje redaktor „Našeho věstníku“, Květoslav Liboveský (Michal Zelenka). V příběhu vystupují i další postavy; starosta Matěj Rachota (Jiří Zahajský), služka u Zelenků (Lada Jelínková), první radní Kleofáš Červenka (Petr Meissel), rolník (Radvan Pácl), rolník František Kudrna (Michal Pavlata) a Zelenkův čeledín (Stanislav Štícha).

Další hra (tvůrců - režie: Ladislav Smoček, asistent režie: Petra Honsová, dramaturgie: Vladimír Procházka, scéna: Karel Glogr, kostýmy: Jarmila Konečná a další), kterou ráda doporučím každému, kdo se chce pobavit a užít si skvělé výkony skvělých herců. Petru Nárožnému je role inženýra Cirkla doslova ušitá na tělo. Skoro se mi zdá, že je svými rolemi zařazen do jedné škatulky, ve které je naprosto excelentní. Tolik poloh, myšlenkových pochodů postavy, co dokáže vsoukat do jedné věty nebo dokonce v půli věty kompletně změnit své rozhodnutí, umí vyjádřit naprosto jedinečně. Převážnou část gagů vzal na sebe a publikum se opravdu skvěle bavilo. Jediné, co bych mu ale „vytkla“, bylo slovíčko „prdel“, které v archaicky znějícím textu (dle mého názoru) nemělo co dělat. O to víc mi vadilo, že to byla věta, která publikum pobavila ze všeho nejvíc. Jako další mě zaujala Lenka Skopalová, která sehrála roli ženy poučené životem velmi přesvědčivě. Vždy, když byla na scéně, jsem si její „herectví“ opravdu užívala. Samozřejmě nesmím opomenout výkon Stanislava Zindulky, z jehož statkáře srdečnost doslova sálala. Vtipnost jeho gagů nebyla tak „okatá“ jako Cirklova, ale přesto dokázala pobavit. Pro lepší dokreslení ostatních postav bych ještě zmínila ztřeštěnost Boženky v podání Nely Boudové, místy až groteskně podanou zamilovanost Jaromíra Dulavy, smíchem diváků proložený každý výstup Lady Jelínkové, ale také podoba i předvedení rodiny Cafourkovi (Kateřina Frýbová, Jana Břežková a Petra Honsová), čímž naprosto splnily účel „opravdu se nelíbit“. Celkově hra působila jako naprosto propracovaná fraška, kde se rozhodně nikdo nudit nebude, a i jeho bránice si přijde na své.
Moje hodnocení: 62 %

Zelenka a sestry Cafourkovi (S.Zindulka, P.Honsová a J.Břežková)

Zelenka s dcerou a pány inženýry (S. Zindulka,N. Boudová,J. Dulava a P.Nárožný)



Boženka, služka, Emílie a Rychtera (N.Boudová, L.Jelínková, L.Skopalová a J.Dulava)