"Maratón" - host Činoherního studia

(Claude Confortés)

„Například ti praskne guma od trenýrek. Představ si, že běžíš čtyřicet kilometrů a takhle si držíš trenýrky!“ (premiéra 9. a 10. února 2007)

Po hereckém maratónu přišel na řadu ten „správnej“ sportovní, ale samozřejmě upravený pro divadlo. Kromě běhu, je „Maratón“ jakousi metaforou lidského života; i tam se běží, soupeří, jí, pije, nadává a hlavně žije. I proto tak nabízí režisérům spoustu možností ztvárnění s notnou dávkou originality a vlastní hravosti. Této inscenace, se kterou k nám 25. února 2009 přijelo hostovat Západočeské divadlo Cheb, se ujal režisér ústeckého Činoherního studia Filip Nuckolls. A myslím, že některé jeho nápady nebyly tak špatné. Další možnost, kam si diváci mohou na toto představení zajít, mají v Divadle Bez zábradlí, kde ho nastudovali herci Bohumil Klepl, Adrian Jastraban a Filip Čapka pod režijním vedením Radka Balaše a kde mělo premiéru již 11. května 2006.

Na startu tohoto dlouhého běhu se potkávají tři závodníci, kteří patří už od začátku mezi outsidery. Statečně se drží na chvostu celého závodu. Dva starší a zkušenější pardálové Jules Nerval (Jindřich Kotula), který běhá již deset let a tento olympijský závod má být jeho poslední, a Nazaire Rimbaud (Martin Jurajda), jenž závodí již osm let, vzali mezi sebe i nováčka Livarota Ducasse (Václav Liška). Přestože všichni tři znají své možnosti, nechtějí je tak snadno přiznat. S největším nadšením do závodu nastoupil mladík Livarot, který se všem z jeho vesnice chce předvést v tom nejlepším světle. Jules a Nazaire v něm vidí silného konkurenta, a tak ho chtějí spíše strhnout na svou úroveň. Vyprávějí mu o nepříjemnostech, které mohou potkat každého běžce, jako například kamínek v botě nebo prasklá guma u trenýrek. Jules mu také předvede sedm hlavních maratónských stylů a společně mu dají několik rad jak „správně“ běžet, aby mohl využít celý svůj potenciál. Když už se pomalu smiřují s tím, že jejich vlastním vítězstvím bude závod vůbec dokončit, dozvídají se od pořadatelů na trati, že se ostatní někde ztratili a oni, že jsou tedy v čele závodu. Začíná jít tedy do tuhého a z „kamarádů“, kteří si do teď jakž takž vzájemně pomáhali, se stávají rivalové v boji o medaile. Kromě různých potyček a naschválů na trati mezi nimi dojde i na losování. Los rozhodl; zlatá tedy bude patřit Julesovi, který si tak splní vytoužený sen – dosud nic a najednou olympijské zlato. Přestože Nazaire uzná, že si z nich Jules zlato zaslouží nejvíce, není ze své stříbrné medaile příliš nadšený. Vidí totiž, jak budou noviny psát o vítězi maratónu i o nováčkovi Livarotovi, který hned ve svém prvním závodě bere bronz, ale co on „jenom druhý“. Běžecký závod se najednou mění v běh života. S přibývajícím kilometry atleti zpomalují, pokulhávají, stárnou. Pomalu a groteskně klopýtají do cíle. Jejich nadšení se mění v zoufalství, zklamané naděje a nenaplněné touhy.

Odehrát téměř celé představení (autorů – překlad: Alexandr Jerie, režie a scéna: Filip Nuckolls j.h., kostýmy: Anna Dlugošová, výběr hudby: DJ Next, úprava a dramaturgie: Marta Ljubková a další) za poklusu, a přitom ještě pronášet jednotlivé repliky určitě není tak snadné, jako by se v případě těchto herců mohlo zdát. Jindřich Kotula jako postarší a trochu vypočítavý Jules, Martin Jurajda jako uličnický, ale jinak dobrácký Nazaire a Václav Liška coby mladý a dychtivý Livarot předvedli naprosto výtečné představení. V první části dokázali podat překvapující herecké, ale i sportovní výkony. Především zde rozběhli závod, v jehož průběhu znázorňovali jednotlivé charaktery a povahy lidí-závodníků, kde málokdo soutěží v duchu fair play. Druhá část byla zase pojatá jako o něco klidnější, a přitom nápaditá metafora života. Kromě tužeb a snů třech hlavních hrdinů, promítnutých na plátně v pozadí, bylo zajímavé sledovat jejich postupné stárnutí. Běh se stále zpomaloval, vlasy šedivěly a dresy se trhaly na cáry. Aby nepůsobil dlouhý běh tak jednotvárně, byl proložený někdy až absurdními scénkami. Atleti se měnili v zápasníky, boxery, bojovníky sumo, baletky, a dokonce i střelce. Přesto všichni, ač notně propocení, proběhli celým představením s hravostí a bravurou. A diváci ti si také přišli na své, když jim herci věnovali láhev šampusu nebo dali ochutnat míchaný koktejl. Takže oceňuji nápad, ale i celé provedení této hry. Byl to příjemný divadelní (i sportovní) večer.
Moje hodnocení: 70 %

Livarot, Jules a Nazaire (V.Liška, J.Kotula a M.Jurajda)

Livarot, Jules a Nazaire (V.Liška, J.Kotula a M.Jurajda)

 

Jules, Livarot a Nazaire (J.Kotula, V.Liška a M.Jurajda)

"Plný kapsy šutrů" - host Krušnohorského divadla

(Marie Jones)

„Dva statisti z malé irské vesnice se účastní natáčení amerického velkofilmu.“ (premiéra 12. prosince 2002)

Tak zase jednou trošku změna. Za hostujícím pražským divadlem Rokoko jsem se 16. února 2009 vydala „až“ do Teplic. To sem přijelo s velmi úspěšnou hrou irské autorky Marie Jones. Jejích více než 20 titulů se hraje na jevištích po celém světě, ale právě tento sklízí nejvíce úspěchů. Světovou premiéru měla tato hra už v roce 1999 a v České republice se poprvé hrála o tři roky později. Hlavní zásluhu na tom, že se hra nastudovala i u nás má Jan Balzer (nezávislá produkce Jana Balzera a Kateřiny Schauerové), který ji nedlouho po jejím prvním uvedení objevil a jelikož se mu zalíbila, koupil na ni práva a nechal ji přeložit. S hotovým obsazením dvou hlavních protagonistů pak oslovil právě režisérku Janu Kališovou (na svém kontě má například inscenace „Popel a pálenka“ v Divadle ABC, „Libertin“ v Rokoku nebo „Smutek sluší Elektře“ v Brně), která na nabídku kývla. O úspěchu této inscenace svědčí i fakt, že už má za sebou více než 200 repríz a na repertoáru se drží již sedmou sezónu. Podle slov překladatelky Jitky Scoffin, Češky žijící v Londýně, byli naši dva interpreti dokonce lepší než jejich londýnští kolegové. A to za dobu své existence sklidila hra všechna možná ocenění. V roce 1999 získala cenu Irish Theatre Award za „Nejlepší produkci“ a „Nejlepšího herce“, ale také cenu Evening Standard. V roce 2000 jí byla udělena cena Laurence Olivier Award za „Nejlepšího herce“ a v roce 2001 za „Nejlepší komedii“, „Literární předlohu“ a také cenu Irish Times/ESB Award za „Nejlepší produkci“. V roce 2002 byla oceněna Cenou kritiků města New York, ale také sama Marie Jones získala tento rok cenu O.B.E. (Officer of the British Empire) při příležitosti oslav narozenin královny. Navíc se ještě může pyšnit cenou John Hewitt Award za významný přínos a literární ocenění. Ve hře se objeví na 16 postav, o které se podělí pouze 2 herci.

Nedaleko jednoho venkovského městečka v irském hrabství Kerry se dočasně usídlil americký filmový štáb, který zde natáčí romantický velkofilm „Tiché údolí“. Právě v přestávce mezi natáčením nových scén se u stánku s občerstvením setkávají místní zasvěcenec Jake Quinn (Miroslav Vladyka) a přivandrovalec Charlie Conlon (Radek Holub), který se do Irska rozhodl přijet poté, co zjistil, že doma v Ballycastlu mu už pšenka nepokvete. V kapse si schraňuje vlastnoručně napsaný scénář k filmu a doufá, že by se s ním mohl prosadit. Tento film má však pod taktovkou neurotický režisér Clem Curtis (R. H.), jehož na place zastupují první asistent Simon (R.H.) a druhá asistentka, atraktivní ale také namyšlená Aisling (M.V.). Hlavní hvězdou je zde Caroline Giovanni (R.H.), která má po boku svého bodyguarda Jocka (R.H.) a často také svého učitele výslovnosti Paula Travnicka (M.V.). Kromě komparzistů Jakea a Charlieho se natáčení účastní i další zajímaví místní obyvatelé. Samozřejmě zde nesmí chybět mrňous Mickey Riordan (M.V.); stařík, který je posledním žijícím komparzistou z natáčení filmu „Tichý muž“ s Johnem Waynem. Tím je jakousi zdejší celebritou. Natáčení se chce účastnit i osmnáctiletý Sean Harkin (M.V.), kterého v životě nezajímá už nic jiného než jenom drogy a televize. Bohužel ho ale mezi komparzisty nevezmou a on se s tím velmi těžko smiřuje. Jeho otec, pan Harkin (R.H.), i jeho kamarád Fin (M.V.) se na něj snaží pozitivně působit, ale všechno je marné. Ve chvíli nepozornosti se Sean rozhodne svůj osud vyřešit po svém. Po této osobní tragédii najednou ostatní vidí všechna svá trápení jako celkem nicotná. Pro svého přítele se spojí a vydobydou si důležitou chvilku, v níž by mu mohli vzdát poctu. Život je těžký a když má někdo v kapse víc šutrů, než se dá unést, není nic snazšího než se jich prostě zbavit.

Uf, to byl teda herecký maratón, který pádil na plné obrátky. Dva herci a každý na svém kontě hned šest různých rolí, mužských i ženských, které se tak hbitě střídaly a prolínaly, že měl divák místy pocit, že jsou na jevišti alespoň čtyři namísto dvou postav. Oba herci tak prošli celou škálou výrazových prostředků, předvedli svůj bohatý rejstřík a podali naprosto jedinečné výkony. Stejně tak jako mě překvapilo obsazení právě Radka Holuba a Miroslava Vladyky, tak jsem byla nakonec překvapená i z jejich výkonů a vzájemné souhry. Radek však měl ještě o něco víc navrch. Lidi „boural“ (smíchem) hlavně když předváděl režiséra Curtise, bodyguarda Jocka, ale také megastar Carolinu Giovanni. Všechny postavy v naprosto odlišném, ale také jedinečném výrazu. Podobně jako Mirek, který zase exceloval hlavně jako mrňous Mickey, ale také druhá asistentka Aisling. Na scéně toho příliš nepotřebovali, poradili si s málem, a přesto si každý divák mohl jasně představit filmařský plac plný štábu i komparzistů. Bylo to naprosto strhující představení; všem hru (autorů – režie: Jana Kališová, scéna: Miloň Kališ, překlad: Jitka Scoffinová, kostýmy: Jan Růžička, hudební spolupráce: Petr Mandel a další ) vřele doporučuji.
Moje hodnocení: 70 %

Charlie a Jake (R.Holub a M.Vladyka)

kolegové komparzisti (R.Holub a M.Vladyka)

režisér a Aisling (R.Holub a M.Vladyka)