"Tři sestry" - Činoherní studio

(Anton Pavlovič Čechov)

„Veselá i smutná hra o lásce, o vášni a o hledání smyslu života. Jedna z nejproslulejších her největšího dramatika moderního divadla.“ (premiéra 13. října 2006)

Pátek třináctého bývá pro někoho nešťastným a smolným dnem. Pro mě (a nejen pro mě) to byl den nové výjimečné premiéry Činoherního studia. A to jednak proto, že se na zdejší jeviště po čtyřiadvaceti letech vrací hra slavného ruského dramatika A.P.Čechova, ale také proto, že si zde odbyl svou premiéru s ústeckým ČS i hostující slovenský režisér Marián Amsler (držitel slovenské divadelní ceny Dosky za talent roku) a spolu s ním se ve hře představily i dvě nové posily souboru ČS – Jan Plouhar a Jan Holík. Pátek 13. října 2006 rozhodně nebyl pro „Tři sestry“ tragickým dnem; naopak si myslím, že se premiéra vydařila.

První jednání začíná oslavou Irinina svátku (Tereza Hofová), nejmladší ze sester. Zároveň uplynul rok od otcovy smrti. Všechny sestry mluví o své největší touze, kterou má být jejich brzké stěhování se do Moskvy. Kromě Irininých sester – Olgy (Marta Vítů) a Mášy (Nataša Gáčová), bratra Andreje (Michal Kern) a jeho milé Natašy (Zuzana Onufráková) přišli na oslavu i jejich nejbližší známí - doktor Ivan Čebutykin (Jaroslav Achab Haidler), který nikdy nepracoval a pracovat nehodlá, vroucně však miloval jejich matku; profesor gymnázia a Mášin manžel Fjodor Kulygin (Matúš Bukovčan); podplukovník, velitel baterie a známý jejich otce Alexandr Veršinin (Marek Němec); poručík Nikolaj Tuzenbach (Jan Plouhar); štábní kapitán Vasilij Solený (Jan Holík); s dortem od předsedy Protopopova, který zároveň na posezení sní, se na chvíli dostaví i zaměstnanec krajské správy Ferapont (Jan Jankovský); a samozřejmě nesní chybět ani jejich služebná Anfisa (Irena Kristeková). Zde je možno poznat jednotlivou psychiku postav a vzájemné vztahy. Irina stále ještě věří svým snům, chce pracovat a vidí v tom smysl života. Podobně je na tom i Tuzenbach, který se do Iriny zamiluje a chtěl by pracovat stejně jako ona. Olga je učitelkou (později ředitelkou) na gymnáziu, kde je nešťastná; chtěla by se vdát a žít v Moskvě. Andrej požádá dosud nevýraznou a spíše hloupoučkou Natašu o ruku. Sestry ji nemají rády; stejně jako Soleného, který se ve společnosti neumí příliš chovat a je hrubý. Máša je rovněž se svým životem nespokojená. Vdala se již v osmnácti, to jí Kulygin připadal jako ten nejchytřejší na světě; nyní je všechno jinak, i přesto že jí stále vroucně miluje. Bohužel je jaksi mimo realitu. Podruhé ženatý Veršinin, otec dvou dcer, má největší starosti se svou ženou, která často páchá sebevraždu.
Ve druhém dějství jsme se časem přenesli o několik měsíců později. Andrej s Natašou jsou již manželé a mají malého syna. Vztahy mezi postavami se začínají vyhrocovat. Z Natašy se stává sobecká potvora, která se všem ostatním snaží organizovat život a Andreje podvádí s Protopopovem. I přes to ji má Andrej stále rád. Ze sester má však strach. Navíc se často uchyluje ke „karbanu“, kde stále prohrává větší a větší částky a musí zastavit dům. Máša s Veršininem se do sebe zamilují, ale nakonec, po tom, co Veršinin odjíždí se svou baterií do Polska, se stejně vrací ke svému muži, který jí okamžitě její nevěru odpustil. I Irina s Tuzenbachem se spolu často vídají a na naléhaní své sestry Olgy souhlasí se svatbou, i přesto že ho nemiluje. Těší se na nový život po jeho boku, ale Tuzenbach je ještě před svatbou v souboji se Soleným zabit. Olga coby ředitelka gymnázia získává nový erární byt, do kterého se s ní stěhuje i Anfisa. A na úplném konci dochází k závěru, že jejich utrpení se jednou změní ve štěstí lidí, kteří přijdou po nich.

Ve hře (autorů – překlad: Leoš Suchařípa, úprava: Vladimír Čepek, Marián Amsler, dramaturgie: Vladimír Čepek, hudba: Casio CTK-591, kostýmy: Kamila Polívková, scéna: Eva Rácová, režie: Marián Amsler a další) vystupovala spousta postav odlišných charakterů, a přesto díky hereckým výkonům všech protagonistů nebylo tak těžké ony charaktery vstřebat a snad i pochopit, a v jednotlivých postavách se bez problémů orientovat. Scéna představovala obyčejný panelákový byt. Co mě však zaujalo, bylo okno promítané z projektoru, jehož výhled se reálně měnil (mraky plynuly, okna protějších paneláků se rozsvěcela a zhasínala). Z hereckých výkonů mě nejvíce zaujal výkon Zuzany Onufrákové, která v příběhu prošla snad největší změnou; od nepříliš vhodně se oblékající, klidné a nevýrazné dívky až po sobeckou a nevěrnou ženu, která ze všeho nejvíc zbožňovala svoje „naprosto dokonalé“ děti. Byla vlastně jakousi hybnou silou hry. Z představitelek sester jsem si nejvíce všímala Terezy Hofové, neboť jsem se s ní na jevišti setkala poprvé. Měla velmi zajímavý projev, coby nejmladší sestra, která má velkou chuť do života a práce. Avšak i ona si posléze prošla změnou a z mladé energické dívky se stala mnohem vážnější žena. Rovněž se mi líbila i Nataša Gáčová, která vždy velmi přesvědčivě žije a dýchá svou rolí. Marta Vítů mi spíše svou rolí připadala jako jejich matka než jako sestra. Z mužských výkonů mě nejvíce zaujal Marek Němec, ale i nové posily souboru. Jan Plouhar, coby do Iriny zamilovaný Tuzenbach. I Jan Holík svou úlohu společensky nepříjemného Soleného zvládl skvěle, neboť i já bych stejně jako sestry nemohla takového člověka „vystát“.
Moje hodnocení: 63 %

Olga, Irina a Máša (M.Vítů, T.Hofová a N.Gáčová)

T.Hofová, M.Němec, J.Plouhar, N.Gáčová, M.Kern a M.Vítů

J.Holík, M.Němec, T.Hofová, J.Plouhar, M.Bukovčan a M.Vítů

Andrej a Nataša (M.Kern a Z.Onufráková)