"Miláček" - Jihočeské divadlo

(Guy de Maupassant)

„Byl bez vzdělání, bez peněz. Měl jen odzbrojující chlapecký úsměv, touhu vyniknout za každou cenu a velmi pružné svědomí. Zvláštní. Jeho obliba rostla přímo úměrně lumpárnám a podrazům, kterých se dopouštěl. Samozřejmě stále se svým nevinným, upřímným úsměvem. Neuvěřitelná cesta bezvýznamného muže na vrchol!“ (premiéra 28. října 2005)

Po sérii ústeckého Činoherního studia přišla zase změna. Tentokrát jsem se vydala do Jihočeského divadla na představení „Miláček“, které se konalo 21. března 2006. Hra vypráví o tom, jak se dostat z nuly na vrchol a stále při tom mít klidné svědomí.

Mladík Georges Duroy (Tomáš Drápela) se rozhodl pro cestu, která začala jeho dobrým známým, Forestiérem (Václav Vodička), který je vrchním redaktorem, a pokračovala přes dámy z tzv. vyšší společnosti. První setkání s Forestiérem bylo vskutku neobvyklé. Georges si ho v jedné z uliček vyhlédl jako svou kořist, kterou se rozhodl, z důvodů finanční tísně, okrást. K záměru nedošlo, a naopak jím byl pozván do jednoho vyhlášeného podniku, kde se seznámil s jednou „štětkou“ – Zrzkou (Dana Verzichová). Nedlouho na to dostal „vstupenku“ do vyšší společnosti, které začalo pozváním k Walterovu (Jan Dvořák) stolu. Waltera byl majitelem listu a mohl tak, přes Forestiérovu přímluvu, dát Georgesovi místo. To dostal, ale rady si s tím příliš nevěděl. Když si šel za Forestiérem pro radu, zjistil, že ani on nic napsat nesvede, že to za něj dělá jeho chytrá a sečtělá žena Madlena (Věra Hollá). Tím se zase dostal o stupínek výš, neboť ho Madlena seznámila s Clotildou de Marell (Taťána Kupcová), která pro sebe a svého nového milence sehnala byt, ve kterém se mohli v klidu scházet. Po několika návštěvách u ní doma, mu její dcera (Alžběta Šubrtová) vymyslela přezdívku „miláček“. I tento stupínek mu byl málo, a tak se rozhodl získat doposud věrnou ženu svého šéfa Virginii Walterovou (Jaroslava Červenková). Měl dokonce takovou drzost, že se s ní scházel v bytě, který platila Cloe. Mezitím se ale stačil oženit, ne z lásky ale pro vlastní prospěch, s vdovou Foréstiérovou, neboť její muž podlehl nemoci, která ho již delší dobu sužovala. Nic intimnějšího však mezi nimi nebylo. Madlena do ve své postele pustila akorát poslance Laroche (Martin Hruška), díky kterému měla důležité informace a kontakty. Velmi lukrativní sňatek mu záviděli i ostatní kolegové - redaktoři (Jan Konrád a Jana Frouzová), zpravodaj (Pavel Oubram) i novinář (Jan Herget), neboť věděli, co Madlena dokáže. Duroy však vymyslel ještě další záludnost. Nejenom, že se Virginii, která se do něj zamilovala, snažil co nejvíce vyhýbat, ale k tomu si ještě namluvil její dceru Suzanne (Teresa Branna), aby mohl být rovnou součástí této majetné rodiny. To Virginii dovedlo až k šílenství, neboť se s něčím takovým nemohla smířit. A své Madleně nachystal překvapení v podobě policejního komisaře, který je načapal při „cizoložství“ (dobrý důvod k rozvodu). Ne, ten se opravdu nepoučí… Ještě se zde v menších rolích objevili Petr Šporcl jako básník Norbert de Varenne, Stanislava Drápelová jako Bruneta a 2. dáma a Zdeněk Klusák coby lokaj u Forestiérových i Walterových.

Tomáš Drápela dostal v této hře opravdu velkou spoustu prostoru a ten s velkou chutí využil. Změna z chuďase ve lva salónů byla podaná nenásilně přesto dynamicky. Dokonce tak dynamicky, že při výměně horšího obleku za lepší, „miláčkův“ kostým selhal a zip u kalhot odmítl poslušnost. Pár minut mu trvalo, než na to přišel (to už se diváci v hledišti začínali bavit), ale poté s naprostým klidem došel do zákulisí pro jiné kalhoty a převlékl si je. Ke všemu však došlo v nepříliš vhodnou dobu, takže tím své kolegyně mírně vyvedl z míry, ale aspoň bylo veselo. Herci to v pořádku ustáli a mohlo se pokračovat dál. Ve hře (autorů – režie: Martin Glaser, scéna a kostýmy: Petra Hábová j.h., pohybová spolupráce: Martin Pacek j.h., dramaturgie: Olga Šubrtová, představení řídí: Dana Křížová, text sleduje: Lenka Mejstříková a další) mě nejvíce zaujala Věra Hollá, která hrála Madlenu Forestiérovou. Myslím si, že jí role sedla naprosto výborně. Sehrála ji skvěle. Taťána Kupcová je rovněž ve svých rolích výborná, a proto ani rozvášněnou Clotildou de Marell nezklamala. I výběr drobné Teresy Branny do role mladičké Suzanne se povedl. Mladistvou potřeštěnost a nezkušenost ztvárnila na jedničku, a to ještě většinu svých výstupů musela odehrát v baletním kostýmu. Za zmínku také stojí výkon Jaroslavy Červenkové, jejíž Virginie si toho protrpěla nejvíc. Nechtěla podlehnout, ale podlehla. Nechtěla, aby ji opustil, neboť ho milovala, ale opustil ji. A oznámení zasnoubení s její dcerou po tom všem už bylo opravdu silná káva. Tolik různých stavů postavy musela vystřídat, ale zvládla to. Z mužských rolí bych, hned po Tomášovi Drápelovi, chtěla ocenit výkon Václava Vodičky, který se na jevišti zase tak moc neohřál (spíše vychladl), ale přes to dostal více prostoru než někteří z ostatních. I on musel v příběhu projít určitou změnou – ze suverénně vystupujícího vrchního redaktora, po lidskou trosku sužovanou vážnou nemocí. Celkové zpracování se mi opravdu líbilo, zvláště úprava scény, která nebyla nijak honosná, ale dobře promyšlená. Dokonalý byl způsob, jakým se měnila jednotlivá prostředí. Hlavní hrdina neopouštěl jednu místnost, aby se do jiné vrátil, zůstal na místě a ostatní osoby se prostřídali. Jak praktické. Jednu věc, bych ale hře vytkla. Zdálo se mi tam několik postav jaksi „navíc“. Buď mohly dostat větší prostor nebo se tam nemusely vyskytovat vůbec. Ale ani to nemění nic na tom, že se mi hra líbila a dala mi možnost více poznat herecké kvality některých výše zmíněných osob, především Věry Hollé a Tomáše Drápely. Chcete-li se nechat inspirovat „Miláčkovým“ vstupem odnikud do vyšší vrstvy společnosti, zajděte se podívat na jeden z možných návodů „jak do toho“. Připravte se ale na to, že pokud máte podobný cíl, musíte mít především odzbrojující úsměv, ale také povahu a svědomí na drobné lumpárny i větší podrazy.
Moje hodnocení: 78 %

novinář, Georges Duroy a zpravodaj (J.Herget, T.Drápela a P.Oubram)

sedící společnost (V.Vodička, J.Červenková, J.Dvořák, V.Hollá, T.Kupcová, P.Oubram a T.Drápela)



Forestiér, Clotilda de Marell a Madlena (V.Vodička, T.Kupcová a V.Hollá)

"BASH" - Činoherní studio

(Neil La Bute)

„Tři příběhy o těch, kteří se rozhodli vzít osud do vlastních rukou. Jak se dá žít mezi lidmi, když jste prožili hrdinský příběh?“

BASH je společnou inscenací dvou souborů – Pražského komorního divadla (divadlo Komedie) a Činoherního studia. Českou premiéru této hry bylo možno vidět v Praze v divadle Komedie 2. března 2006. Já stihla až tu druhou, premiéru v Ústí nad Labem, která byla 9. března 2006. Při této hře se nesedí v hledišti, jak bývá obvyklé, ale společně s herci přímo na jevišti, kde technici vytvořili z fialového plátna jakousi kruhovou místnost. Uvnitř kruhu byly sestaveny židle v jedné, místy i dvou, řadách. Čtyři židle byly vyhrazeny pro účinkující. Byl zde připraven i stolek s nápoji, každý si mohl sám posloužit kávou, čajem nebo minerálkou. Záměrem tvůrců (překlad: Ladislav Šenkyřík, režie: Natália Deáková, dramaturgie: Ján Šimko, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Kamila Polívková, produkce: Jaroslava Kamešová, a další) bylo, aby byl divák jakoby zapojen přímo do situace. Jako by seděl v místnosti, kde jsou lidé s podobnými zážitky a jeden po druhém se ostatním svěřují. Naprosto otevřeně vyprávějí svůj příběh. V USA je to velmi častý úkaz.

Nejedná se ani tak o hru, jako o zpověď čtyř lidí – jeden dialog a dva monology, kteří z určitého důvodu, kterým je pomsta, touha po zisku nebo dokonce jen tak pro radost, zabili. Všichni je považují za vrahy, ale oni sami se cítí být hrdiny. Jako první si doprostřed stoupl pár mladých lidí – Sue (Ivana Uhlířová) a John (Michal Kern). Jejich příběh s názvem „Kdákání svatých“, začíná vyprávěním o tom, jak se poznali. Postupně se dostanou až k okamžiku, kdy byli pozváni na třídní sraz. Nejdříve si divák o dvojici utvoří názor, že musí snad být vzorem dokonalosti. O to více se pak diví, když John rozvine své vyprávění onoho večera, kdy ještě s dalšími dvěma kamarády zmasakrovali na veřejných záchodcích v parku jednoho homosexuála. Druhý příběh „Ifigenie v Oremu“ je monologem muže, Josepha (Martin Finger), který působí jako chytrý a seriózní muž, jemuž se v práci daří. Ve chvíli, kdy se ale má rozhodovat o propuštění jednoho ze tří lidí, mezi nimiž je i on, jako by mu v hlavě přepnulo. Zvykl si na vyšší životní standard, kterého se rozhodně nechce vzdát. Aby nepřišel o práci, nechá své vlastní dítě udusit se pod dekou v ložnici, zatímco sám se vyvaluje u televize v obýváku. Třetí příběh nazvaný „Médea Redux“ odvyprávěla žena, Brenda (Vanda Hybnerová), která měla před čtrnácti lety vztah se svým učitelem (bylo jí 13). Porodila mu syna, ale on jí opustil. Celou tu dlouhou dobu toužila po pomstě. A proto, když se znovu setkali a muž projevil zájem o svého syna, chtěla, aby trpěl. Zabila jejich syna ve vaně.

No, co k tomu říct. Zhodnotit příběhy tří vrahů jako skvělou hru není zrovna lehké, a přesto musím říct, že se mi BASH docela líbil. Hned na začátku mě zaujalo prostředí, které pro hru bylo velmi vhodně zvoleno. Diváci jako by se stávali aktéry hry a herci se naopak měnili v diváky. Evidentně všichni návštěvníci divadla tím byli zaskočeni, a tak, když byli dovyprávěny jednotlivé příběhy a ani na konci se nikdo nezmohl na potlesk (což mě mrzí do teď, ale vážně nerada potlesk vyvolávám; obzvlášť, když nejsem v anonymitě hlediště). Vím, na příběhy vražd se těžko tleská, ale když byl dovyprávěn poslední příběh, muselo snad každému dojít, že pokud nemá některý z diváků podobný příběh, je konec a potlesk by byl na místě. Dokonce ani někteří herci ČS, kteří seděli v hledišti se k potlesku neměli, dokud si o něj herci vlastně neřekli :-( Trapné, ale už to nijak nezměním. Nezastírám, že největším lákadlem pro mě bylo obsazení Vandy Hybnerové v jedné z rolí. Ano, to nejlepší na konec. Ve svém vyprávění dokonale prostřídala různé Brendiny stavy, od silných pout zamilovanosti až po vztek, který v ní celých čtrnáct let rostl. Vážnost, se kterou svůj příběh sděloval, ale také zajímavá barva hlasu mě nejvíce upoutala u Martina Fingera. Všem hercům, snad kromě Michala Kerna, bych příběhy, postav jim svěřených, zřejmě uvěřila. Skutečně to vypadalo, jako by vyprávěly situace, které ve svém životě opravdu zažili. Zatím nikdy jsem neměla takovou možnost cítit se součástí hry, ale rozhodně to byl zajímavý zážitek.
Moje hodnocení: 81 %

Joseph, Brenda, Sue a John (M.Finger, V.Hybnerová, I.Uhlířová a M.Kern)



Brenda (V.Hybnerová)

Joseph (M.Finger)