"BASH" - Činoherní studio
(Neil La Bute)
„Tři příběhy o těch, kteří se rozhodli vzít osud do vlastních rukou. Jak se dá žít mezi lidmi, když jste prožili hrdinský příběh?“
BASH je společnou inscenací dvou souborů – Pražského komorního divadla (divadlo Komedie) a Činoherního studia. Českou premiéru této hry bylo možno vidět v Praze v divadle Komedie 2. března 2006. Já stihla až tu druhou, premiéru v Ústí nad Labem, která byla 9. března 2006. Při této hře se nesedí v hledišti, jak bývá obvyklé, ale společně s herci přímo na jevišti, kde technici vytvořili z fialového plátna jakousi kruhovou místnost. Uvnitř kruhu byly sestaveny židle v jedné, místy i dvou, řadách. Čtyři židle byly vyhrazeny pro účinkující. Byl zde připraven i stolek s nápoji, každý si mohl sám posloužit kávou, čajem nebo minerálkou. Záměrem tvůrců (překlad: Ladislav Šenkyřík, režie: Natália Deáková, dramaturgie: Ján Šimko, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Kamila Polívková, produkce: Jaroslava Kamešová, a další) bylo, aby byl divák jakoby zapojen přímo do situace. Jako by seděl v místnosti, kde jsou lidé s podobnými zážitky a jeden po druhém se ostatním svěřují. Naprosto otevřeně vyprávějí svůj příběh. V USA je to velmi častý úkaz.
Nejedná se ani tak o hru, jako o zpověď čtyř lidí – jeden dialog a dva monology, kteří z určitého důvodu, kterým je pomsta, touha po zisku nebo dokonce jen tak pro radost, zabili. Všichni je považují za vrahy, ale oni sami se cítí být hrdiny. Jako první si doprostřed stoupl pár mladých lidí – Sue (Ivana Uhlířová) a John (Michal Kern). Jejich příběh s názvem „Kdákání svatých“, začíná vyprávěním o tom, jak se poznali. Postupně se dostanou až k okamžiku, kdy byli pozváni na třídní sraz. Nejdříve si divák o dvojici utvoří názor, že musí snad být vzorem dokonalosti. O to více se pak diví, když John rozvine své vyprávění onoho večera, kdy ještě s dalšími dvěma kamarády zmasakrovali na veřejných záchodcích v parku jednoho homosexuála. Druhý příběh „Ifigenie v Oremu“ je monologem muže, Josepha (Martin Finger), který působí jako chytrý a seriózní muž, jemuž se v práci daří. Ve chvíli, kdy se ale má rozhodovat o propuštění jednoho ze tří lidí, mezi nimiž je i on, jako by mu v hlavě přepnulo. Zvykl si na vyšší životní standard, kterého se rozhodně nechce vzdát. Aby nepřišel o práci, nechá své vlastní dítě udusit se pod dekou v ložnici, zatímco sám se vyvaluje u televize v obýváku. Třetí příběh nazvaný „Médea Redux“ odvyprávěla žena, Brenda (Vanda Hybnerová), která měla před čtrnácti lety vztah se svým učitelem (bylo jí 13). Porodila mu syna, ale on jí opustil. Celou tu dlouhou dobu toužila po pomstě. A proto, když se znovu setkali a muž projevil zájem o svého syna, chtěla, aby trpěl. Zabila jejich syna ve vaně.
No, co k tomu říct. Zhodnotit příběhy tří vrahů jako skvělou hru není zrovna lehké, a přesto musím říct, že se mi BASH docela líbil. Hned na začátku mě zaujalo prostředí, které pro hru bylo velmi vhodně zvoleno. Diváci jako by se stávali aktéry hry a herci se naopak měnili v diváky. Evidentně všichni návštěvníci divadla tím byli zaskočeni, a tak, když byli dovyprávěny jednotlivé příběhy a ani na konci se nikdo nezmohl na potlesk (což mě mrzí do teď, ale vážně nerada potlesk vyvolávám; obzvlášť, když nejsem v anonymitě hlediště). Vím, na příběhy vražd se těžko tleská, ale když byl dovyprávěn poslední příběh, muselo snad každému dojít, že pokud nemá některý z diváků podobný příběh, je konec a potlesk by byl na místě. Dokonce ani někteří herci ČS, kteří seděli v hledišti se k potlesku neměli, dokud si o něj herci vlastně neřekli :-( Trapné, ale už to nijak nezměním. Nezastírám, že největším lákadlem pro mě bylo obsazení Vandy Hybnerové v jedné z rolí. Ano, to nejlepší na konec. Ve svém vyprávění dokonale prostřídala různé Brendiny stavy, od silných pout zamilovanosti až po vztek, který v ní celých čtrnáct let rostl. Vážnost, se kterou svůj příběh sděloval, ale také zajímavá barva hlasu mě nejvíce upoutala u Martina Fingera. Všem hercům, snad kromě Michala Kerna, bych příběhy, postav jim svěřených, zřejmě uvěřila. Skutečně to vypadalo, jako by vyprávěly situace, které ve svém životě opravdu zažili. Zatím nikdy jsem neměla takovou možnost cítit se součástí hry, ale rozhodně to byl zajímavý zážitek.
Moje hodnocení: 81 %
„Tři příběhy o těch, kteří se rozhodli vzít osud do vlastních rukou. Jak se dá žít mezi lidmi, když jste prožili hrdinský příběh?“
BASH je společnou inscenací dvou souborů – Pražského komorního divadla (divadlo Komedie) a Činoherního studia. Českou premiéru této hry bylo možno vidět v Praze v divadle Komedie 2. března 2006. Já stihla až tu druhou, premiéru v Ústí nad Labem, která byla 9. března 2006. Při této hře se nesedí v hledišti, jak bývá obvyklé, ale společně s herci přímo na jevišti, kde technici vytvořili z fialového plátna jakousi kruhovou místnost. Uvnitř kruhu byly sestaveny židle v jedné, místy i dvou, řadách. Čtyři židle byly vyhrazeny pro účinkující. Byl zde připraven i stolek s nápoji, každý si mohl sám posloužit kávou, čajem nebo minerálkou. Záměrem tvůrců (překlad: Ladislav Šenkyřík, režie: Natália Deáková, dramaturgie: Ján Šimko, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Kamila Polívková, produkce: Jaroslava Kamešová, a další) bylo, aby byl divák jakoby zapojen přímo do situace. Jako by seděl v místnosti, kde jsou lidé s podobnými zážitky a jeden po druhém se ostatním svěřují. Naprosto otevřeně vyprávějí svůj příběh. V USA je to velmi častý úkaz.
Nejedná se ani tak o hru, jako o zpověď čtyř lidí – jeden dialog a dva monology, kteří z určitého důvodu, kterým je pomsta, touha po zisku nebo dokonce jen tak pro radost, zabili. Všichni je považují za vrahy, ale oni sami se cítí být hrdiny. Jako první si doprostřed stoupl pár mladých lidí – Sue (Ivana Uhlířová) a John (Michal Kern). Jejich příběh s názvem „Kdákání svatých“, začíná vyprávěním o tom, jak se poznali. Postupně se dostanou až k okamžiku, kdy byli pozváni na třídní sraz. Nejdříve si divák o dvojici utvoří názor, že musí snad být vzorem dokonalosti. O to více se pak diví, když John rozvine své vyprávění onoho večera, kdy ještě s dalšími dvěma kamarády zmasakrovali na veřejných záchodcích v parku jednoho homosexuála. Druhý příběh „Ifigenie v Oremu“ je monologem muže, Josepha (Martin Finger), který působí jako chytrý a seriózní muž, jemuž se v práci daří. Ve chvíli, kdy se ale má rozhodovat o propuštění jednoho ze tří lidí, mezi nimiž je i on, jako by mu v hlavě přepnulo. Zvykl si na vyšší životní standard, kterého se rozhodně nechce vzdát. Aby nepřišel o práci, nechá své vlastní dítě udusit se pod dekou v ložnici, zatímco sám se vyvaluje u televize v obýváku. Třetí příběh nazvaný „Médea Redux“ odvyprávěla žena, Brenda (Vanda Hybnerová), která měla před čtrnácti lety vztah se svým učitelem (bylo jí 13). Porodila mu syna, ale on jí opustil. Celou tu dlouhou dobu toužila po pomstě. A proto, když se znovu setkali a muž projevil zájem o svého syna, chtěla, aby trpěl. Zabila jejich syna ve vaně.
No, co k tomu říct. Zhodnotit příběhy tří vrahů jako skvělou hru není zrovna lehké, a přesto musím říct, že se mi BASH docela líbil. Hned na začátku mě zaujalo prostředí, které pro hru bylo velmi vhodně zvoleno. Diváci jako by se stávali aktéry hry a herci se naopak měnili v diváky. Evidentně všichni návštěvníci divadla tím byli zaskočeni, a tak, když byli dovyprávěny jednotlivé příběhy a ani na konci se nikdo nezmohl na potlesk (což mě mrzí do teď, ale vážně nerada potlesk vyvolávám; obzvlášť, když nejsem v anonymitě hlediště). Vím, na příběhy vražd se těžko tleská, ale když byl dovyprávěn poslední příběh, muselo snad každému dojít, že pokud nemá některý z diváků podobný příběh, je konec a potlesk by byl na místě. Dokonce ani někteří herci ČS, kteří seděli v hledišti se k potlesku neměli, dokud si o něj herci vlastně neřekli :-( Trapné, ale už to nijak nezměním. Nezastírám, že největším lákadlem pro mě bylo obsazení Vandy Hybnerové v jedné z rolí. Ano, to nejlepší na konec. Ve svém vyprávění dokonale prostřídala různé Brendiny stavy, od silných pout zamilovanosti až po vztek, který v ní celých čtrnáct let rostl. Vážnost, se kterou svůj příběh sděloval, ale také zajímavá barva hlasu mě nejvíce upoutala u Martina Fingera. Všem hercům, snad kromě Michala Kerna, bych příběhy, postav jim svěřených, zřejmě uvěřila. Skutečně to vypadalo, jako by vyprávěly situace, které ve svém životě opravdu zažili. Zatím nikdy jsem neměla takovou možnost cítit se součástí hry, ale rozhodně to byl zajímavý zážitek.
Moje hodnocení: 81 %
 |
| Joseph, Brenda, Sue a John (M.Finger, V.Hybnerová, I.Uhlířová a M.Kern) |
 |
| Brenda (V.Hybnerová) |
 |
| Joseph (M.Finger) |
posted by lucifer at 15:28
0 Comments:
Okomentovat
<< Home