"Velvet Havel" - host Činoherního studia

(Miloš Orson Štědroň)

"To by byl biják! Jen ho natočit! - Autorský hudebně-divadelní projekt volně inspirovaný životem i tvorbou Václava Havla." (premiéra 2. května 2014)

Další autorsky hudebně-divadelní projekt Miloše Orsona Štědroně se tentokrát nechal volně inspirovat životem i tvorbou prvního českého prezidenta a také dramatika Václava Havla. Mezi další významné osobnosti, kterým již své divadelní a často oceňované projekty věnoval, patří například Ivan Blatný, Jaroslav Hašek, Antonín Dvořák, Josef Gočár, Johann Gregor Mendel. Velmi důležitým prvkem inscenace je právě hudba, která prochází hned několika žánry a ve výsledku působí spíše jako velmi osobitý kabaret. S trochou nadsázky a kaleidoskopické imaginace nás celým dějem provází Václavův strýc Miloš Havel, známý český filmový producent hollywoodského formátu a spolumajitel barrandovského studia, který by rád o svém synovci natočil filmový trhák. Nejde tedy o hluboký reálný portrét prezidenta-disidenta, ale spíše o vtipnou podívanou. O jejím úspěchu svědčí i mnohé ceny divadelní kritiky 2014 - inscenace roku, nejlepší poprvé uvedená česká hra roku, hudba roku, ženský herecký výkon roku (Marie Spurná za roli Olgy Havlové), mužský herecký výkon roku (Miloslav König za roli Václava Havla), mužský herecký výkon roku (4. místo Petr Jeništa za roli Miloše Havla). Bohužel Marie Spurná letos 8. září 2015 podlehla dlouhé nemoci a tak se již na prkna našeho Činoherního studia, kde s hrou 9. října 2015 Divadlo Na zábradlí hostovalo, již nevrátila. V roce 1973 se totiž stala členkou nově vzniklého souboru ČS (na troskách komunisty rozprášeného Kladivadla) a odešla až po dlouhých 17 letech do pražského Realistického divadla (od roku 1991 Labyrint, dnes Švandovo divadlo). Pěkný kus života tak věnovala i našemu činoheráku a tak jí alespoň takto věnuji určitou vzpomínku a dík.

Miloš Havel (Petr Jeništa) právě přichází ke svému nedávno zesnulému synovci Václavovi (Miloslav König) k pietnímu aktu na jeho pohřbu a začíná s ním rozmlouvat. Vzpomíná na doby dávno minulé, na významné osobnosti stříbrného plátna, se kterými se často setkával, a rád by natočil filmový trhák i o svém synovci. Hlavní otázka, která by v něm měla být zodpovězena, zní "Vašku, a co ženský?". Klíčovou ženou v jeho životě je bezpochyby první manželka Olga Havlová (Dita Kaplanová). Vždy mu byla rádcem, oporou i přítelem, kterému se svěřoval se vším, a to dokonce i se svými milostnými dobrodružstvími. Ona ale tento svůj úděl nenesla příliš dobře. Vždyť někdy je přeci lepší raději nevědět. Jako její protiklad vystupovala v příběhu Havlova Múza (Anežka Kubátová), která představovala jeho milenky. Na rozdíl od Olgy neoplývala nijak vysokým intelektem a působila spíše jako pohledný "přívěšek", na jehož názor se nikdo neptá a vlastně ho ani nikdo nijak zvlášť neposlouchá. Neplánované těhotenství se však sama rozhodne ukončit potratem, s čímž romantik a snílek Vašek překvapivě nepočítal. V totalitním režimu ho jeho kroky nepohodlného disidenta dovedly až do vězení, což také patřilo ke známému obrazu Václava Havla. A nijak to nezabránilo ani jeho volbě prvního českého prezidenta. Coby nejdůležitější český státník se během své politické činnosti musel setkávat i s mnohými dalšími významnými osobnostmi doma i v zahraničí. Ke ztvárnění postav jako například Nelsona Mandely, Václava Klause či Dalajlamy si Miloš přizval tzv. Univerzála (Natálie Drabiščáková). Posléze zastoupil i Olžina ctitele. Cesta k sametové revoluci byla tedy romantická i místy trnitá, každopádně láska a pravda vítězí.

Trochu symbolicky se Václav Havel vrátil tam, kde kdysi začínal jako kulisák i dramatik. Tentokrát to však bylo o něm. "Sametový Havel" (autorů - režie: Jan Frič, hudba: Miloš Orson Štědroň, dramaturgie: Lucie Ferenzová, scéna: David Černý a Jan Frič, crew: Tomáš Pospíšil a Jan Urban, a další) však nechce nijak historicky mapovat život a tvorbu našeho prezidenta-dramatika, ani ho nijak znevažovat. Naopak využívá pouze určité fragmenty či indicie s ním spojené a s trochou nadsázky jim vtěluje vlastní osobitost a hravost. Proč by z něj tedy nemohl být nepraktický romantik a snílek elvisovského typu? Věřím, že jako absurdní dramatik by tuto nadsázku a hravost provedení určitě přijal a dost možná by se také dobře pobavil. Nicméně já po všech možných recenzích a článcích čekala trochu víc. Navíc je to snad poprvé, co mne více zaujala první polovina, než ta druhá, jak to obvykle bývá. Bylo tomu tak hlavně díky skvělému Petru Jeništovi, který úžasně ztvárnil ráčkujícího Miloše Havla. Z celého představení mně zaujal nejvíce. Úplně na mě dýchnul atmosféru první republiky a okamžitě mě vtáhnul do příběhu. Postupně ze mne však tento pocit začal vyprchávat a pochopila jsem, co znamená hudební kabaret. Korunu tomu nasadil Univerzál, který u mne svým nástupem okamžitě ubral další body v hodnocení. Těšila jsem se, že zase na prknech ČS uvidím zpátky Natálii Drabiščákovou, ale bylo mi líto, že musela být napěchovaná v příšerném a nesmyslném molitanovém polenu a nemohla jsem si tak její skvělý výkon jako obvykle užít. Příběh, myšlenku či nějaké rozuzlení díla nemohu příliš hodnotit, neboť jsem je tam postrádala. Nezbývá než se zaměřit na hudební čísla, která převažovala. Naprosto jistě a suverénně jim dominovaly výstupy v podání Miloslava Königa. Zpěv mu šel opravdu nejlépe, hravost "fracka-sukničkáře" mu šla také dobře, ale... To měl být Havel? Podobu jsem shledala snad jen v nepatrném knírku. Obě představitelky Havlových žen mě ve svých rolích příliš nepřesvědčily a ani pěvecky to nezachránily. Ve hře se objevilo několik zajímavých režijních nápadů, ale inscenaci roku by u mne tedy zcela určitě nevyhráli. Jako kabaret s živou hudbou (klavír: Miloš Orson Štědroň, saxofony: Pavel Fiedler, bicí: Jan Švamberg)...docela slušné ;-)
Moje hodnocení: 57 %

Václav Havel, Miloš Havel a crew (M.König, P.Jeništa, T.Pospíšil a J.Urban)

Václav Havel a Múza (M.König a A.Kubátová)

Miloš Havel, Olga Havlová, Václav Havel a Múza (P.Jeništa, původně M.Spurná, M.König a A.Kubátová)

"Já, Francois Villon" - host Městského divadla Děčín

(Jiří Hubač, Ondřej Brzobohatý a Pavel Vrba)

"Komorní muzikál o osudech slavného francouzského básníka věnován památce Jiřího Hubače a Pavla Vrby." (premiéra 22. března 2012)

Již v červnu jsem se těšila na tento komorní muzikál při jeho hostování v ústeckém divadle. Z důvodu dopravní nehody však bylo představení zrušeno a mělo být odloženo na září. Bohužel se tak nestalo, a tak když jsem ho zmerčila na programu Městského divadla Děčín, vydala jsem se 5. října 2015 právě tam. Divadlo Na Jezerce poprvé do svého repertoáru zařadilo po činohře i klasický komorní muzikál o prokletém básníkovi 15. století Francois Villonovi. Skoro dva roky tento projekt připravoval principál divadla Jan Hrušínský s autory Jiřím Hubačem a Pavlem Vrbou. Oba se však bohužel jeho premiéry už nedožili. S jejich odkazem však autor hudby Ondřej Brzobohatý a režisér a choreograf Radek Balaš dílo dokončili a mohli ho tak věnovat jejich památce. Nechtěli napsat životopisný dokument, ale přiblížit osud ve své době haněného a později uznávaného básníka - rebela. Motiv lásky, zrady, přátelství, nelehké doby, strachu ze smrti, odvržení a hlavně svobody je krásně uchopitelný v každé době. Navíc pro diváky může být lákavější nahlédnout do života a blíže poznat zajímavou osobnost francouzského středověku touto moderní a také melancholickou formou. Životopisná témata slavných "legend" patří mezi velmi oblíbená a i díky muzikálům se stávají i v dnešní době nesmrtelnými jako např.: Evita, Kleopatra, Edith Piaf, atd.

Francois Villon (Martin Písařík) právě skládá přísahu a získává titul univerzitního magistra svobodných umění, na což je velmi hrdý i jeho strýc Vilém (Petr Kostka). Spolu se svými přáteli Collinem (Peter Strenáčik) a Regniérem (Tomáš Vaněk) se rozhodne svůj úspěch řádně oslavit. Nemají peníze a tak se vnutí na večírek movitého Gautiera (Petr Vacek), kde se Francois potkává s Kateřinou (Petra Vraspírová), do které se zamiluje. Ona do něj také, ale požaduje, aby jí byl naprosto věrný. I když jí tento závazek slíbí, nechá se při karnevalovém reji u pařížského prefekta Roberta d´Esté (Tomáš Petřík) unést a svede jeho ženu Ambru (Jana Malá), která ho rovněž miluje. Kateřinu, která je spolu nachytá, to zlomí a rozčílí natolik, že přemluví svého dalšího obdivovatele kazatele Filipa Sermoise (Ondřej Černý), aby ho pro ni zabil. Při jejich náhodné potyčce je ale nešťastnou náhodou smrtelně zraněn Filip. Francois je zatčen a obžalován z vraždy. Díky Ambře je ale z vězení propuštěn. S Kateřinou se usmíří, a aby pro ni sehnal nějaké peníze, souhlasí, že se svými kumpány ze spolku Ulita půjdou krást na Navarrskou kolej. Collin však jejich tajemství neudrží a musí se ze svého zločinu vyzpovídat. Prefekt je ale díky tomu odhalí, dopadne a nechá popravit. Jedině Francois šibenici unikne, tentokrát díky Gautierovi, ale je na deset let vykázán z Paříže. Stává se štvancem a tulákem. Nějaký čas stráví mezi cikány, až se jednoho dne dostane na dvůr Karla Orleánského v Blois, kde se právě koná básnická soutěž. Tu Villon jasně vyhraje svou baladou "Já u pramene jsem a žízní hynu". Karel mu slíbí, že ho neprozradí výměnou za jeho básně. Francois však touží po svobodě a opět odchází. Coby tulák se vrátí ke Gautierovi, za nějž se v mezičase Kateřina provdala. Ona ho však nepozná a pošle ho pryč. Francois ji zde nechává alespoň náhrdelník, který mu věnovala, a odchází zpátky mezi cikány. Vždyť přece "svoboda je drahá věc, není na ní v světě klec" (Francois Villon).

Už dlouho jsem nenavštívila nějaký muzikál, a tak jsem se na tento (autorů - libreto: Jiří Hubač, hudba: Ondřej Brzobohatý, texty písní: Pavel Vrba, režie a choreografie: Radek Balaš, scéna: Jozef Ciller, kostýmy: Jana Zbořilová, produkce: Jan Hrušínský, pěvecké nastudování: Jana Balašová Trčková, asistentka režie: Veronika Zemánková, asistentka choreografa: Klára Maříková a další) moc těšila. Navíc bylo příjemné poznat zase něco nového, neboť o pestrém životě Francois Villona jsem dosud téměř nic nevěděla. Považuji to tedy za pěkné seznámení se s osudem jednoho z prokletých básníků. Velmi se mi líbila hudba a chytlavé písně. Přestože jsem je slyšela poprvé, musela jsem si je broukat a dost zřetelně mi utkvěly v paměti. Celé představení běželo ve velmi svižném tempu, obzvláště v první části. Tak jako byl komorní muzikál, tak velmi komorní byla i téměř prázdná scéna s tabulí a postelí, což byly "nejdominantnější" kulisy. Podobně tomu bylo i se spíše současnými kostýmy. Ty mužské celkem seděly, ale ty dámské bych asi vybrala vhodněji (hlavně pro Ambru). Navíc vše bylo laděno převážně do černé, což sice mělo evokovat potemnělou atmosféru Paříže, ale černá scéna a černé kostýmy dost splývaly. Trochu to ubíralo i choreografii, která mohla lépe vyniknout. Musím ale uznat, že pro muzikál bylo všech prvků zvoleno přiměřeně - činohry, zpěvu i tance. Ne tak okoukané obsazení a podařené výkony, to jen podtrhovaly. Obzvláště v případě Martina Písaříka a Petera Strenáčika jsem byla mile překvapená, jak své party zvládly. Martin dokázal skvěle ztvárnit Villonovu rebelskou i romantickou duši. Peterovi zase velmi slušel cikánský temperament, a to hlavně při závěrečné písni "Dado". Zatímco pak Petr Kostka představoval svými postavami jakýsi protipól Villonově živelnosti zosobněním moudrosti, klidu a vyrovnanosti, Petr Vacek měl spíše odlehčovat ponurejší atmosféru, což se mu obzvláště v originálně pojatém striptýzu celkem podařilo. Trochu rozporuplnou postavu v příběhu ztvárnila Petra Vraspírová. I když navenek působila jako andílek, stávala se z ní v okamžiku hysterická a žárlivá žena, která by kvůli nevěře byla schopná zabíjet. O poznání sympatičtěji na mne působila skutečně milující žena a ztělesněný strážný anděl v podání Jany Malé. Obě ztělesnily přesně to, co jejich charaktery vyžadovaly, a navíc vše doplnily příjemným zpěvem. Celkově jsem tam čekala trochu více odkazů k jeho básním, ale alespoň ty nejznámější verše zazněly. I když mě trochu potrápila rýma, večer jsem si užila. Myslím si, že Villon Jezerce sluší.
Moje hodnocení: 70 %

Kateřina a Francois (P.Vraspírová a M.Písařík)

Ambra a Robert d´Esté (J.Malá a T.Petřík)

Collin, Regniér a Francois (P.Strenáčik, T.Vaněk a M.Písařík)

Francois mezi cikány (P.Vacek, M.Písařík, P.Kostka a O.Černý)

"Podivný případ se psem" - host Krušnohorského divadla

(Mark Haddon a Simon Stephens)

"Kdo zabil psa vidlemi? Aneb kam dovede zdánlivě banální detektivní případ dospívajícího autistického chlapce? - To vše v současném hitu světových jevišť." (premiéra 12. května 2015)

Příběh o dospívání patnáctiletého chlapce navíc trpícího Aspergerovým syndromem, lehčí formou autismu, se ve světě stal naprostým bestsellerem a hitem současnosti. Knihy dle předlohy Marka Haddona se prodalo více než 2 milióny výtisků a v roce 2003 byla zvolena knihou roku v rámci prestižní Whitbreadovy ceny. Dramatizace se ujal uznávaný dramatik Simon Stephens a ani hra si svým úspěchem s románem nijak nezadá. Po svém uvedení v londýnském West Endu v srpnu 2012 se stala divadelní senzací a získala 7 Cen Laurence Oliviera včetně trofeje pro nejlepší hru roku. Následně v roce 2014 zabodovala i na newyorské Broadwayi. U nás byla prvně uvedena na scéně v Kladně a následovalo Brno, Ostrava i Liberec. Pro pražskou premiéru si ji vybralo divadlo Kalich, které je známější především svými muzikály a komediemi. Pro spolupráci si tentokrát zvolili uznávaný režisérský tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), který proslul svou osobitou a nápaditou divadelní poetikou. Na divadle dávám přednost komediím, ale také si čas od času ráda zajdu i na trochu vážnější a hlubší příběh či téma. Navíc jsem byla zvědavá, o co v tomto podivném příběhu vlastně jde, a tak jsem využila příležitosti při jejich hostování v teplickém divadle dne 1. října 2015.

Wellingtona, psa paní Shearsové (Zuzana Stavná), někdo v noci probodl vidlemi a Christopher (Jan Cina) ho jako první objevil na trávníku před domem. Stal se tak hlavním podezřelým. Na policii se však vše vysvětlilo a jeho otec (Marek Daniel) si ho tedy mohl odvést domů. Stará se o něj sám, neboť matka (Simona Babčáková) jim před časem zemřela. Christopher trpí autismem a nesnáší, když se ho někdo dotýká. Je geniální v matematice a svět kolem sebe vnímá trochu odlišně než většina z nás. S lepším porozuměním mu pomáhá i terapeutka Siobhan (Hana Vagnerová). Dost si potrpí na detaily a vše potřebuje racionálně vysvětlit. Rozhodne se tedy, že vraždu psa sám vyřeší a celý příběh zaznamenává do své knihy. To se ale příliš nelíbí jeho otci a od pátrání ho chce odradit. Když už je s dořešením případu téměř na konci, dokonce mu zabaví jeho knihu. Christopher se ji snaží najít a přitom mezi otcovými věcmi objeví neotevřené dopisy od své matky. Pochopí tedy, že mu otec lhal o její smrti. Nezemřela, jenom od nich utekla s panem Shearsem (Petr Vančura). Navíc také odhalí, že otec stojí i za zabitím Wellingtona. Má z něj strach a rozhodne se vydat za matkou do Londýna na adresu, kterou uváděla v dopisech. S otcovou kreditní kartou si sám poprvé vybere peníze a koupí lístek na vlak. V něm se mu podaří utéct strážníkovi (Petr Vančura), který se ho snažil nalézt a zastavit, a sám se vydává na metro. Najde správnou adresu a konečně se setkává se svou matkou, která mu následně vše vysvětlí. Chce s ní zůstat, neboť se bojí vrátit domu k otci, ale také by rád absolvoval maturitní zkoušku z matematiky, kterou mu otec s ředitelkou (Zuzana Stavná) domluvil. Závěrečnou zkoušku složí, situace v rodině se urovná a on má již skvěle našlápnuto k dospělosti.

Z počátku jsem byla spíše rozpačitá a docela mi trvalo, než jsem se v tom všem zorientovala. První detektivní část totiž probíhala jen ve zkratkách a v množství obrazů, které se rychle střídaly. Stejně tak ani rozuzlení vraždy na sebe nenechalo dlouho čekat. Pro mě navíc ani nebylo nijak překvapivé, stejně jako další zápletka, která následovala v druhé části, která byla spíše o dospívání a odhalení rodinného tajemství. Určitě si z toho ale odnesu jakýsi pohled do autistického světa a trochu jiného vnímání lidí s tímto syndromem. Měla tomu dopomoci i jednoduše navržená scéna - bílá krychle s několika dveřmi, kde se střídaly jednotlivé předměty a mnohdy až přehnané výstupy, což mělo představovat chlapcovo zesílené vnímání. Za nejsilnější složku považuji herecké výkony, které se z daného konceptu snažily vytěžit maximum. Chvílemi sice některé působily až příliš přeexponovaně, ale to byl, myslím, záměr. Nevím, jestli zrovna podařený, ale když to tak viděl režisér, padá to na jeho hlavu. V případě Zuzky Stavné to bylo místy až moc uječené a u Petra Vančury zase občas krkolomné. Zatímco Zuzky jsem si všimla již několikrát a vždy mě velmi zaujala (např. ve "Snu noci svatojánské" či filmu "Zakázané uvolnění"), neboť v ní vidím velký potenciál, Petr mě docela překvapil, jak se dokázal měnit z role do role jako chameleon. Oba tomu měli dodávat určitou komiku až grotesknost a poprali se s tím docela dobře. Hlavní role chlapce byla svěřena Janu Cinovi spolu s jeho alter egem a terapeutkou zároveň v podání Hany Vagnerové. Vzájemně spolu dobře souzněli a dokázali výtečně ztvárnit autismem postiženého chlapce jak navenek tak i s jeho vnitřním vesmírem. Šestici herců doplnili představitelé Christopherových rodičů. Výkon Marka Daniela na mne působil sympaticky, což o Simoně Babčákové zrovna říct nemohu. Navíc mi vadilo to její zbytečné a přehnané kouření na scéně. Nemám možnost srovnání, ale v tomto provedení mne bohužel hra (autorů - překlad: Jiří Josek, režie: SKUTR, výprava: Adriana Černá, hudba: Petr Kaláb a další) až tak moc nezaujala. Každopádně bylo zajímavé nahlédnout do světa autistů a aspoň na moment ho vidět tak trochu jejich očima. "Sen noci svatojánské", ve kterém si zahrála i většina herců z této inscenace, byl ale v podání tohoto režisérského dua podstatně lepší.
Moje hodnocení: 57 %

Siobhan, Christopher a sousedka (H.Vagnerová, J.Cina a P.Vančura)

Siobhan, Christopher a sousedka (H.Vagnerová, J.Cina a P.Vančura)

žena, Sioghan a Christopher (Z.Stavná, H.Vagnerová a J.Cina)

Siobhan, Christopher, duchovní a ředitelka (H.Vagnerová, J.Cina, P.Vančura a Z.Stavná)

táta s mámou (M.Daniel, S Babčáková)