"Taneční hodiny pro starší a pokročilé" - host Domu kultury UL

(Bohumil Hrabal, Václav Nývlt, Josef Dvořák)

„Divadelní úprava novely, která křehce a srozumitelně zprostředkovává texty pábitelských historek, objevuje pravdu o životě, lásku v mnoha podobách a filosoficky znamenitě podložený humor autora.“ (premiéra 16. března 2013)

Svou premiéru měla tato hra již 28. května 1984 v Divadle Semafor. Letos si ji po téměř třiceti letech však do svého repertoáru v obnovené premiéře v Branickém divadle, zařadila Divadelní společnost Josefa Dvořáka a dne 27. března 2013 s ní v rámci festivalu Ústecká forbína přijeli hostovat i do našeho Domu kultury. Předlohou jí byla novela z roku 1964, která je souborem mnoha historek známého strýce Pepina z ještě známějších Postřižin. A o historky ze života obyčejných lidí zde jde především. Svůj prostor v inscenaci dostaly i dobové písně za doprovodu kapely Sonny Swing Quintet (ze záznamu), která v červnu roku 2012 vydala své první, a dle kritiků a zasvěcenců úspěšné, album "Slunečnice" a byla oslovena Josefem Dvořákem ke spolupráci na nahrání hudby k této hře. Kostýmy i plakát jim zase navrhla Iva Hüttnerová, která je dle Dvořákových slov "duševně spřízněná s dobou třicátých a čtyřicátých let". Nostalgie, ale i laskavější a jemnější humor blízký té době je z inscenace velmi znatelný.

Večer se chystá sál na lekci tance pod vedením velmi hovorného tanečního mistra (Josef Dvořák), který už netrpělivě čeká na nové zájemce. Prozatím s ním přijde prohodit pár slov jen šéf (Karel Gult), který mu zapůjčil prostory k jeho lekci. I přestože je tento kurz určený pro starší a pokročilé, jako první nedočkavá účastnice dorazí šestnáctiletá dívka (Adéla Zejfartová). Mistr se nechá obměkčit a dovolí jí na lekci zůstat. Jako další přichází šedesátiletá dáma (Dagmar Schlehrová), která má drbů na rozdávání, ale i Eman (Rostislav Trtík) doprovázející asi čtyřicetiletou společnici (Markéta Hrubešová). Mistr hází do placu jednu historku za druhou, a pokud se dostanou ke slovu, přidávají se i ostatní. Každý má nějaký příběh, kterým by mohl přispět a pobavit společnost. Šéf je zase baví svými příchody a nešťastnými nehodami nedobrovolně sám. Nechybí mnoho a mohl by v "gypsu" skončit celý. Hodiny pokročí a zatím se zdá, že jde spíše o lekce vyprávění a žvanění než o lekce tance, čehož si všichni, snad kromě mistra, všimnou a snaží se tento trend zvrátit. Mistrovi se to však velmi líbí a chtěl by v povídání i nadále pokračovat, a tak se jen nerad nechá umluvit k prvnímu tanci. Tanec, zpěv a dobrá nálada může začít.

Když jsem se chystala na toto představení (autorů - režie: Josef Dvořák, inspice: Jiří Veit, kostýmní návrhy: Iva Hüttnerová, choreografie: Petr Jirsa, hudbu nahrál: Sonny Swing Quintet, aranže: Michal Zpěvák, Antonín Sturma, hudební nastudování: Václav Tobrman, zvuk: Zdeněk Jurášek a Martin Krištof, světla: Robert Stěpánek a další), příliš jsem nevěděla, o co zde má jít a co od toho tedy očekávat. Nicméně mě "pouhé" vyprávění pábitelských příhod a humorných historek bez nějakého příběhu a děje zrovna moc nenadchlo. I když samozřejmě musím uznat, že je podobný žánr velmi blízký hlavnímu představiteli i principálovi divadla Josefu Dvořákovi, který se v něm určitě našel. Je naprosto patrné, jak ho podobné povídání i bavení publika baví a dělá mu dobře, když může někoho rozesmát nebo až úplně smíchy "zbořit". Ostatní téměř nepustil ke slovu, dobrovolně snad jenom když měli zpívat. Až velmi okatě dávali najevo, jak musí bojovat s prostorem, kam by mohli přidat svou "trošku do mlýna". Naprosto by mu stačilo, kdyby si celé přestavení odehrál sám, neboť o tanečních hodinách to stejně vlastně moc nebylo. Pepa Dvořák je opravdu skvělý bavič a fakt veselý a vtipný člověk s dobrým smyslem pro humor, ale pokud chce být na jevišti i se svými kolegy, měl by jim nechat také trochu větší prostor. I když chápu, že je to postavené především na něm, působilo to na mě tak trochu sobecky a pak už i poměrně jednotvárně a nudně. Nicméně diváci se určitě nad jeho vtipy a hláškami bavili...jak jinak.
Moje hodnocení: 51 % 

čtyřicetiletá, Eman a taneční mistr (M.Hrubešová, R.Trtík a J.Dvořák)

šestnáctiletá, čtyřicetiletá a Eman (A.Zejfartová, M.Hrubešová a R.Trtík)

šéf, šedesátiletá, mistr, čtyřicetiletá, Eman a šestnáctiletá (K.Gult, D.Schlehrová, J.Dvořák, M.Hrubešová, R.Trtík a A.Zejfartová)

"Práskni do bot" - host Krušnohorského divadla

(Owen McCafferty)

„Komedie o hledání štěstí čtyř obkladačů, kteří mají vydlaždičkovat veřejné záchody a umývárnu, a to vše v pátek, na konci pracovního týdne.“ (premiéra 7. března 2013)

Neuplynuly ani 2 týdny od premiéry v Divadle Na Jezerce a už se svou novou hrou přijel soubor hostovat do Teplic, konkrétně 19. března 2013. Původním prostředím, kde se děj odehrával, byl irský Belfast. U nás se však hra přenesla na jeden pražský fotbalový stadion. V Divadle Na Jezerce je to již pátý kus, který se souborem nastudoval Jan Hřebejk. Českou premiéru si však na své konto připsalo Západočeské divadlo, které ji poprvé uvedlo 18. dubna 2008 (derniéra 10. dubna 2011). Přestože je to hra z pera irského autora, který čerpal z vlastních zkušeností, velmi dobře zapadá právě i do českého prostředí. Podle slov českého režiséra je "o hledání lidské důstojnosti a štěstí, pochopitelně skrze ponižující a trapné, nešťastné situace". Vypráví o čtveřici navenek hrubých a drsných řemeslníků, kteří ale jen pod tvrdou slupkou a vulgárním slovníkem skrývají hlubší emoce i vazbu na svoje rodiny či sny. Hlavním cílem této hry je však diváka pobavit. Musí ale skousnout peprnější slovník, tolik typický pro profesi dlaždičů.

Parta čtyř obkladačů má společně vydlaždičkovat veřejné záchody a umývárnu. Jsou rozděleni na dvě dvojice, kde je v každé jeden mazák a jeden nádeník. Jejich hlavním, a celou dobu nepřítomným, šéfem je jakýsi Shrek, který vše řídí jen na dálku telefonicky. V umývárně spolu pracují služebně nejstarší a flegmaticky laděný Šulin (Jan Hrušínský) spolu s trochu mentálně zaostalejším Volejem (Václav Liška), který je zase naopak nejmladším ze čtveřice. Záchody tedy připadly na drsného a stále nabroušeného Drátěnku (Martin Sitta) a znatelně citlivějšího Mudrce (Radek Holub). Je pátek a o žádném pracovním nasazení se rozhodně nedá ani mluvit. Téměř veškerý čas probendí jenom tlacháním a řešením svých neuspokojivých osudů. Šulin již má nedaleko do důchodu a ze své práce už je natolik otrávený, že se nějakou aktivní činností příliš netrápí. Poté, co ale zjistí, že k jedné celé paletě dlaždiček chybí dodací list, napadne ho využít situace a ukradnout ji. Se svým plánem se svěří svému mladšímu parťákovi. O polední pauze, zatímco půjdou další dva na oběd, by spolu s Volejem mohli volné dlaždice naházet do auta a pak je někde prodat a získat tak nějaké finanční prostředky na splnění svých snů. Šulin uvažuje o tom, že by si pořídil čistící pomůcky a prostředky a mohl si zajistit místo umývače oken a výloh na "staromáku". Volej by si zase za získané peníze pořídil pořádnou motorku a začal si užívat života, aby neskončil jako jeho kolegové. Čas oběda se blíží a stejný nápad se začne rodit i v Drátěnkově hlavě. I on na to potřebuje pomoc, a proto sdělí svůj nápad i Mudrcovi. Ten se ale bojí průšvihu, a tak váhá. Když ale pouvažuje nad tím, že by peníze mohl využít k tomu, aby se zase vrátil k ženě, kterou opustil a mohl si tak získat i zpět svého syna, plácne si se svým parťákem. I ten by je rád využil pro svou rodinu, na financování školního výměnného pobytu své dcery v zahraničí. Mudrc využije přestávky a zaběhne za svou rodinou. Drátěnka však zazmatkuje a z obavy, že by se nemusel včas vrátit, domluví si loupež pro jistotu i s Volejem. Tím se mladík dostává do ošemetné situace, ze které se jen tak nemůže vyvléknout. A vzhledem k tomu, že se na oběd nikdo nevydá, provalí se, na co se všichni chystají. K jejich velké smůle se ale nakonec "dodák" najde a díky Shrekovi zjistí, že je čeká obložit ještě další místnost. Možná neunesl své zklamání nebo prostě jen přišel jeho čas a Šulin na infarkt umírá. Jeho kolegové si najednou uvědomují, co je v životě opravdu důležité.

Příběh ze života dnešních řemeslníků, a navíc sprostých dlaždičů jistě předkládá notnou dávku humoru. Mnohem více prostoru a hloubky však nabízí odlišné charaktery či životy jednotlivých postav. Je to jedna z her, která nabízí obrovský potenciál. Bohužel ho ale zde (autoři - režie: Jan Hřebejk, překlad: Hana Pavelková, scéna: Jan Štěpánek, produkce: Jan Hrušínský, asistentka režie: Veronika Zemánková, dekorace: fa Com-Pars Stanislava Hrdličky, a další) využili tak možná jen z jedné desetiny a to jak z pohledu hlubší myšlenky tak i prostého humoru. A proto bohužel musím, říct, že jsem čekala mnohem více, než jen opravdu obrovskou dávku sprostých slov a jen velmi okrajově nastíněných hlubších témat a osudů. A ta pomyslná tečka za větou v podobě smrti jednoho z nich mi přišla už vůbec celkem zbytečná. Tedy alespoň tak, jak byla podaná. Suše. Stejně jako například všechny repliky i výstup Jana Hrušínského. Jestli měl hrát opravdu tak znuděného a nezajímavého Šulina, který vše pronáší naprosto bez zájmu a jako by jen recitoval narychlo naučený či jen improvizovaný text, tak se mu to vážně povedlo, ale nebavilo mě to. Obdobně tomu bylo i u Václava Lišky. Sice docela bavil diváky, ale i přesto byla jeho postava nemastná neslaná. Nejlépe a nejpřesvědčivěji se své role zhostil Martin Sitta. Jako jediný z nich velmi uvěřitelně a důvěryhodně vystihl povahu řemeslnické profese a působil celkem přirozeně. Něco mezi byl Mudrc Radka Holuba. Ten do party dělníků dodal cit, a tak příliš mezi ty "drsné" chlapy nezapadal, ale dal tomu právě onu hloubku a určité zamyšlení. Velmi autentické a opravdu skvěle navržené kulisy patřily mezi nejsilnější složku inscenace. Ty se fakt povedly a naprosto skvěle dokreslily atmosféru. Víc si pohrát s tématem a ubrat vulgarismů a mohlo by to být opravdu pěkné představení.
Moje hodnocení: 54 %

Drátěnka a Mudrc (M.Sitta a R.Holub)

Šulin, Volej a Drátěnka (J.Hrušínský, V.Liška a M.Sitta)

Volej, Šulin, Mudrc a Drátěnka (V.Liška, J.Hrušínský, R.Holub a M.Sitta)