"Hamlet je mrtev.Bez tíže" - Činoherní studio
(Ewald Palmetshofer)
„Intelektuální fraška reflektující současný svět ovládaný totální ekonomizací, kde otázka bytí či nebytí ztrácí na významu (když je o nebytí už rozhodnuto) a kde je nakonec aktuální otázka, zda rezignovat nebo jednat.“ (premiéra 9. prosince 2011)
Hra, která měla světovou premiéru ve vídeňském Schauspielhausu v roce 2008, skvěle zapadá do tématu letošní sezóny ústeckého ČS - Co teď? Kudy ven? (z naší neveselé přítomnosti). Jako třetí projekt této sezóny a zároveň i jako českou premiéru ji poprvé uvedlo naše divadlo v prosinci 2011. Já s ní 24. ledna 2012 odstartovala můj letošní divadelní rok. Autor si zde hraje s textem, rytmem, se slovy a řečí jako takovými. Hlavním tématem zde jsou rodinná traumata (dětí, rodičů i prarodičů), nenaplněné a nefunkční mezilidské vztahy, deprese a nihilismus. Před obsahem autor však klade důraz na formu a snad i trochu netradiční strukturu dialogů (opakované a nedokončené věty, často bez sloves). Děj je navíc vyprávěn "pozpátku", takže celou skládanku lze rozluštit až na konci. Možná i proto byla hra nominována v soutěži o nejlepší německy psanou současnou hru a byla uvedena v rámci festivalu současné německé dramatiky v Mülheimu 2008. U nás letos v březnu získala Ravenhillovu cenu za nejlepší inscenaci současného textu za rok 2011, což je ocenění za počin v oblasti inscenování současné dramatiky pro česká divadla. Tato cena má velmi netradiční podobu, jedná se totiž o kožich - je červený a zdobí ho plyšová zvířátka (letos ho navrhl výtvarník David Černý).
Sourozenci Mani (Petr Panzenberger) a Dani (Anita Krausová) přijíždějí z města za svými rodiči Kurtem (Matúš Bukovčan) a Karolínou (Nataša Gáčová) na oslavu 95. narozenin jejich babičky. Ten den je však čeká bohužel ještě pohřeb jejich bývalého kamaráda Hanese. Zastřelil ho vlastní otec, protože bral drogy a kradl doma peníze. Pak i on ze zoufalství, že mu žena zahýbala s Kurtem, spáchal sebevraždu. Na pohřbu se setkávají se svými, dříve nejlepšími, přáteli Bínou (Anna Fišerová) a Olim (Jan Jankovský). Mezi Dani a Olim bylo před lety více než přátelství, ale jelikož ten se bál zasahovat do úzkého sourozeneckého svazku, oženil se nakonec s Bínou. Zatímco se oni dva stali manžely, Dani a Mani zůstali sami. Je jim už přes třicet a nějak neví, co se životem, který jako by nikam nesměřoval. Podobně je na tom jejich otec. I Kurta nudí a ničí všední stereotyp a fádní život, sní o nějakém novém začátku, ale není příliš schopen aktivně jednat. To zase Karolína už se dlouho k nějakému činu odhodlává. Již delší dobu totiž myslí na matčinu smrt, která prostě stále nepřichází. A jelikož jí přijde, že žije nepřirozeně dlouho, začíná v duchu plánovat její vraždu či spíše nějakou "nešťastnou náhodu", která by její problém vyřešila a ona už by konečně mohla žít šťastněji. Mezi čtveřicí mladých lidí, kteří se zpočátku snaží tvářit, jako by se neviděli pouze pár dní a ne několik let, přeci jen ožijí dávné křivdy. Dani se nebojí dát plně najevo, co ji celou tu dobu hlodalo. A zatímco jsou přátelské vazby s Olim a Bínou zpřetrhány, velmi blízký sourozenecký vztah, který v podvědomí všech čtyř bujel již léta, přeroste ve vztah milostný, přesněji v incest mezi sourozenci. Kola se dala do pohybu a rodinná tragédie se blíží. Stará paní při jedné z pravidelných cest na toaletu padá ze schodů. Nehoda či náhoda?
Přestože se hra (autorů - překlad: Veronika Musilová Kyrianova, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Magdalena Klára Hůlová, kostýmy: Petra Krčmářová, režie: David Šiktanc a další) zabývá mnohými aktuálními tématy dnešní doby od ekologické krize, globalizace až po otázky bytí a nebytí či incest mezi sourozenci, zní v ní nejnaléhavěji hlavní téma celého příběhu, které ve svém dialogu jedna z postav několikrát zopakuje "staří si slaví narozeniny a mladí se pohřbívaj". Podobnost se známou shakespearovskou tragedií, jak by mohl název napovídat, zde ale není zrovna na místě, tudíž je to název celkem matoucí a stejně tak zmateční je i celé představení. Věřím, že to byl záměr, ale nakonec celá inscenace, navíc hraná jakoby pozpátku, vypadá jaksi neuspořádaně, hekticky a nesrozumitelně. Rozhodně to ale není neobvyklým hravým textem, jeho rytmem či hereckými výkony. To vše totiž patří k silnějším stránkám celého dramatu. Možná že jazyk zde použitý v dialozích, které často příliš neříkají a spíš nechávají diváky si domýšlet, zprvu nezněl příliš libě, ale postupně se do něj dalo proniknout. Každopádně, ač se to díky častému opakování stejných frází nezdálo, to byl poměrně náročný text, se kterým se všichni herci dobře popasovali. Svým postavám navíc každý z nich dokázal dát jejich typický charakter. Nejvýrazněji a nejzapamatovatelněji zde svůj part odehrála Nataša Gáčová jako "drsná" matka, která byla ze všech nejodhodlanější jednat a něco tak zásadně změnit. V podobném duchu působila i svérázná, ale i citlivá, Dani Anity Krausové, která si nedokázala na nic hrát a jasně dávala najevo, co cítí. Z mužů zde nejvýrazněji zapůsobil Petr Panzenberger coby Mani. Jeho počáteční zdánlivá nevinnost vybujela až do polohy "valmontovské". Rovněž oceňuji skvělé zvládnutí docela náročného textu a také jeho odvahu. Jako premiéra díla tohoto autora u nás to jistě není špatná inscenace, ale myslím, že by se dala uchopit i lehčeji a možná i hravěji, aby to lépe korespondovalo s promyšleně rytmizovanou řečí, jež má představovat řeč moderního evropského divadla.
Ukázka zde.
Moje hodnocení: 55 %
„Intelektuální fraška reflektující současný svět ovládaný totální ekonomizací, kde otázka bytí či nebytí ztrácí na významu (když je o nebytí už rozhodnuto) a kde je nakonec aktuální otázka, zda rezignovat nebo jednat.“ (premiéra 9. prosince 2011)
Hra, která měla světovou premiéru ve vídeňském Schauspielhausu v roce 2008, skvěle zapadá do tématu letošní sezóny ústeckého ČS - Co teď? Kudy ven? (z naší neveselé přítomnosti). Jako třetí projekt této sezóny a zároveň i jako českou premiéru ji poprvé uvedlo naše divadlo v prosinci 2011. Já s ní 24. ledna 2012 odstartovala můj letošní divadelní rok. Autor si zde hraje s textem, rytmem, se slovy a řečí jako takovými. Hlavním tématem zde jsou rodinná traumata (dětí, rodičů i prarodičů), nenaplněné a nefunkční mezilidské vztahy, deprese a nihilismus. Před obsahem autor však klade důraz na formu a snad i trochu netradiční strukturu dialogů (opakované a nedokončené věty, často bez sloves). Děj je navíc vyprávěn "pozpátku", takže celou skládanku lze rozluštit až na konci. Možná i proto byla hra nominována v soutěži o nejlepší německy psanou současnou hru a byla uvedena v rámci festivalu současné německé dramatiky v Mülheimu 2008. U nás letos v březnu získala Ravenhillovu cenu za nejlepší inscenaci současného textu za rok 2011, což je ocenění za počin v oblasti inscenování současné dramatiky pro česká divadla. Tato cena má velmi netradiční podobu, jedná se totiž o kožich - je červený a zdobí ho plyšová zvířátka (letos ho navrhl výtvarník David Černý).
Sourozenci Mani (Petr Panzenberger) a Dani (Anita Krausová) přijíždějí z města za svými rodiči Kurtem (Matúš Bukovčan) a Karolínou (Nataša Gáčová) na oslavu 95. narozenin jejich babičky. Ten den je však čeká bohužel ještě pohřeb jejich bývalého kamaráda Hanese. Zastřelil ho vlastní otec, protože bral drogy a kradl doma peníze. Pak i on ze zoufalství, že mu žena zahýbala s Kurtem, spáchal sebevraždu. Na pohřbu se setkávají se svými, dříve nejlepšími, přáteli Bínou (Anna Fišerová) a Olim (Jan Jankovský). Mezi Dani a Olim bylo před lety více než přátelství, ale jelikož ten se bál zasahovat do úzkého sourozeneckého svazku, oženil se nakonec s Bínou. Zatímco se oni dva stali manžely, Dani a Mani zůstali sami. Je jim už přes třicet a nějak neví, co se životem, který jako by nikam nesměřoval. Podobně je na tom jejich otec. I Kurta nudí a ničí všední stereotyp a fádní život, sní o nějakém novém začátku, ale není příliš schopen aktivně jednat. To zase Karolína už se dlouho k nějakému činu odhodlává. Již delší dobu totiž myslí na matčinu smrt, která prostě stále nepřichází. A jelikož jí přijde, že žije nepřirozeně dlouho, začíná v duchu plánovat její vraždu či spíše nějakou "nešťastnou náhodu", která by její problém vyřešila a ona už by konečně mohla žít šťastněji. Mezi čtveřicí mladých lidí, kteří se zpočátku snaží tvářit, jako by se neviděli pouze pár dní a ne několik let, přeci jen ožijí dávné křivdy. Dani se nebojí dát plně najevo, co ji celou tu dobu hlodalo. A zatímco jsou přátelské vazby s Olim a Bínou zpřetrhány, velmi blízký sourozenecký vztah, který v podvědomí všech čtyř bujel již léta, přeroste ve vztah milostný, přesněji v incest mezi sourozenci. Kola se dala do pohybu a rodinná tragédie se blíží. Stará paní při jedné z pravidelných cest na toaletu padá ze schodů. Nehoda či náhoda?
Přestože se hra (autorů - překlad: Veronika Musilová Kyrianova, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Magdalena Klára Hůlová, kostýmy: Petra Krčmářová, režie: David Šiktanc a další) zabývá mnohými aktuálními tématy dnešní doby od ekologické krize, globalizace až po otázky bytí a nebytí či incest mezi sourozenci, zní v ní nejnaléhavěji hlavní téma celého příběhu, které ve svém dialogu jedna z postav několikrát zopakuje "staří si slaví narozeniny a mladí se pohřbívaj". Podobnost se známou shakespearovskou tragedií, jak by mohl název napovídat, zde ale není zrovna na místě, tudíž je to název celkem matoucí a stejně tak zmateční je i celé představení. Věřím, že to byl záměr, ale nakonec celá inscenace, navíc hraná jakoby pozpátku, vypadá jaksi neuspořádaně, hekticky a nesrozumitelně. Rozhodně to ale není neobvyklým hravým textem, jeho rytmem či hereckými výkony. To vše totiž patří k silnějším stránkám celého dramatu. Možná že jazyk zde použitý v dialozích, které často příliš neříkají a spíš nechávají diváky si domýšlet, zprvu nezněl příliš libě, ale postupně se do něj dalo proniknout. Každopádně, ač se to díky častému opakování stejných frází nezdálo, to byl poměrně náročný text, se kterým se všichni herci dobře popasovali. Svým postavám navíc každý z nich dokázal dát jejich typický charakter. Nejvýrazněji a nejzapamatovatelněji zde svůj part odehrála Nataša Gáčová jako "drsná" matka, která byla ze všech nejodhodlanější jednat a něco tak zásadně změnit. V podobném duchu působila i svérázná, ale i citlivá, Dani Anity Krausové, která si nedokázala na nic hrát a jasně dávala najevo, co cítí. Z mužů zde nejvýrazněji zapůsobil Petr Panzenberger coby Mani. Jeho počáteční zdánlivá nevinnost vybujela až do polohy "valmontovské". Rovněž oceňuji skvělé zvládnutí docela náročného textu a také jeho odvahu. Jako premiéra díla tohoto autora u nás to jistě není špatná inscenace, ale myslím, že by se dala uchopit i lehčeji a možná i hravěji, aby to lépe korespondovalo s promyšleně rytmizovanou řečí, jež má představovat řeč moderního evropského divadla.
Ukázka zde.
Moje hodnocení: 55 %
 |
| Kurt, Karo a Mani (M.Bukovčan, N.Gáčová a P.Panzenberger) |
 |
| Bína, Dani a Mani (A.Fišerová, A.Krausová a P.Panzenberger) |
 |
| Bína, Dani a Mani (A.Fišerová, A.Krausová a P.Panzenberger) |
Bína, Dani, Mani a Oli (A.Fišerová, A.Krausová, P.Panzenberger a
J.Jankovský)
posted by lucifer at 13:55
0 comments
