"Plešatá zpěvačka" - host Činoherního studia
(Eugène
Ionesco)
"Komedie z pera klasika absurdního dramatu. Vše je jiné, než se zdá..." (premiéra 29. listopadu 2008)
Na absurdním dramatu jsem v divadle tedy ještě určitě nebyla, a tak jsem si nechtěla, 30. listopadu 2011, nechat ujít klasiku tohoto žánru hostujícího divadelního spolku Kašpar v ČS. Byla jsem na tento žánr velmi zvědavá a nevěděla co si pod tím zrovna představit, nicméně jsem se opravdu těšila na něco nového. Inspiraci pro napsání své velmi úspěšné prvotiny, a dnes už klasického díla, čerpal E. Ionesco z konverzačních textů jedné z učebnic angličtiny, plné nejrůznějších správných anglických frází a obratů, zato ale velmi suchých a bezduchých. Tomu pak i odpovídá obsah této inscenace, která je jakýmsi klubíčkem dialogových "šmodrchelů" a celý příběh se v tom "blázinci" tak nějak ztrácí. Premiéru měla tato jednoaktovka v Paříži v roce 1950 a dlouho svým šokujícím textem mnohé zarážela. Po letech se stala však celkem úspěšně a často studovanou hrou na různých jevištích. Přesto má ale tato komedie něco do sebe. Někdy je velmi příjemné o díle moc nepřemýšlet, uvolnit se a prostě se bavit.
V obývacím pokoji sedí pan (Martin Hofmann) a paní (Jitka Nerudová) Smithovi. Zatímco pan Smith v rámci siesty čte noviny, paní Smithová se stále snaží konverzovat a probírat vše, co ji zrovna napadne. Jejího manžela to celkem ruší a otravuje, přesto se jí snaží tu a tam ironicky odpovědět. Jen tak se nenechá vyvést z míry a jako anglický gentleman si drží určitý nadhled a nad svou ženou navíc také mentální převahu. Od jídla se přesune hovor na rodinu, konkrétně na Bobbyho Watsona, který zemřel. Problém je však, že v jejich rodině se téměř každý, ať muž či žena, jmenuje Bobby Watson a všichni pracují jako obchodní cestující. Do jejich sporu se právě vrací služebná Máry (Pavel Lagner) z kina a oznamuje jim, že na ně již hodiny čekají manželé Martinovi (Eva Elsnerová a Petr Lněnička), kteří měli přijít na návštěvu, ale bez vyzvání služebné se neodvážili vstoupit. Smithovi se odcházejí převléci a do pokoje vstupují Martinovi. V mezičase spolu začnou konverzovat, jako by se zde viděli poprvé a postupně zjišťují, že spolu do města přijeli stejným vlakem, ve stejném kupé, bydlí ve stejném domě, a dokonce i stejném bytě číslo 8 a dokonce že oba mají dvouletou dceru Alici. Od Máry se pak ale dozvíme, že pan Martin není Donald a paní Martinová není Alžběta a že tudíž nejsou manželé a taky to, že Máry je ve skutečnosti vlastně Sherlock Holmes. Oba páry se konečně střetávají, ale nějak nemohou najít společnou řeč, což prolomí až zvonek. Za dveřmi však nikdo není. Z toho vychází k názoru, že když zvonek zazvoní, za dveřmi nikdo není. To se ale nelíbí panu Smithovi a sám se po třetím zvonění vydá ke dveřím, za kterými stojí velitel požárníků (Lukáš Jůza) hledající jakýkoliv i malý oheň. Nakonec se k nim na chvíli před dalším požárem přidá a vypráví jim podivné anekdoty. Po jeho odchodu opět nevědí, o čem si povídat, a tak se začnou přebíjet podivnými slovními hříčkami.
Už jednoduchá scéna se čtyřmi velkými a barevnými křesly a s podivně odbíjejícími kyvadlovými hodinami v pozadí dávala tušit, že nás bude čekat opravdu zajímavá návštěva a kopa podivností. Ze začátku to nijak zvlášť absurdně nevypadalo a divák tak měl možnost lépe se nechat naladit na správný tón humoru a ponořit se do inscenace. Vedl se poobědový dialog o právě absolvovaných "fish and chips", který volněji přešel k rodinným záležitostem. Lámat se to začalo až v momentě, když na scénu vstoupila služebná alias Sherlock Holmes v podání Pavla Lagnera, což působilo dost bizarně a pro mnohé diváky i velmi úsměvně. Následující dialog o hledání identity manželů Martinových se mi z celé inscenace líbil asi nejvíce. Petr Lněnička v něm vypadal velmi přirozeně a nenuceně a s Evou Elsnerovou, mrkající panenkou, rozehrávali zábavný slovní ping-pong, kdy až na základě opravdu zvláštních náhod dospěli k tomu, že by se měli znát. S příchodem požárníka to už ale začalo trochu stagnovat. Nicméně bylo ale obdivuhodné, jaký text si ve své anekdotě Lukáš Jůza dokázal zapamatovat. Škoda jen, že se tvůrci (překlad: Jiří Konůpek, režie: Jakub Špalek, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Daniel Fikejz a další) rozhodli změnit závěr. Ten původní, kdy hra končí, stejně jako začala akorát s prohozenými páry, by byl určitě působivější. Témata hry jako například plytkost a vyprázdněnost jazyka, nucená komunikace, moment odcizení, povrchní společenský kontakt či měšťácká ubohost a znuděnost, jsou ale stále aktuální. Vůbec jsem netušila, co od hry vlastně čekat a na to, že tam skoro ani žádný příběh nebyl, jsem se celkem dobře pobavila.
Moje hodnocení: 66 %
"Komedie z pera klasika absurdního dramatu. Vše je jiné, než se zdá..." (premiéra 29. listopadu 2008)
Na absurdním dramatu jsem v divadle tedy ještě určitě nebyla, a tak jsem si nechtěla, 30. listopadu 2011, nechat ujít klasiku tohoto žánru hostujícího divadelního spolku Kašpar v ČS. Byla jsem na tento žánr velmi zvědavá a nevěděla co si pod tím zrovna představit, nicméně jsem se opravdu těšila na něco nového. Inspiraci pro napsání své velmi úspěšné prvotiny, a dnes už klasického díla, čerpal E. Ionesco z konverzačních textů jedné z učebnic angličtiny, plné nejrůznějších správných anglických frází a obratů, zato ale velmi suchých a bezduchých. Tomu pak i odpovídá obsah této inscenace, která je jakýmsi klubíčkem dialogových "šmodrchelů" a celý příběh se v tom "blázinci" tak nějak ztrácí. Premiéru měla tato jednoaktovka v Paříži v roce 1950 a dlouho svým šokujícím textem mnohé zarážela. Po letech se stala však celkem úspěšně a často studovanou hrou na různých jevištích. Přesto má ale tato komedie něco do sebe. Někdy je velmi příjemné o díle moc nepřemýšlet, uvolnit se a prostě se bavit.
V obývacím pokoji sedí pan (Martin Hofmann) a paní (Jitka Nerudová) Smithovi. Zatímco pan Smith v rámci siesty čte noviny, paní Smithová se stále snaží konverzovat a probírat vše, co ji zrovna napadne. Jejího manžela to celkem ruší a otravuje, přesto se jí snaží tu a tam ironicky odpovědět. Jen tak se nenechá vyvést z míry a jako anglický gentleman si drží určitý nadhled a nad svou ženou navíc také mentální převahu. Od jídla se přesune hovor na rodinu, konkrétně na Bobbyho Watsona, který zemřel. Problém je však, že v jejich rodině se téměř každý, ať muž či žena, jmenuje Bobby Watson a všichni pracují jako obchodní cestující. Do jejich sporu se právě vrací služebná Máry (Pavel Lagner) z kina a oznamuje jim, že na ně již hodiny čekají manželé Martinovi (Eva Elsnerová a Petr Lněnička), kteří měli přijít na návštěvu, ale bez vyzvání služebné se neodvážili vstoupit. Smithovi se odcházejí převléci a do pokoje vstupují Martinovi. V mezičase spolu začnou konverzovat, jako by se zde viděli poprvé a postupně zjišťují, že spolu do města přijeli stejným vlakem, ve stejném kupé, bydlí ve stejném domě, a dokonce i stejném bytě číslo 8 a dokonce že oba mají dvouletou dceru Alici. Od Máry se pak ale dozvíme, že pan Martin není Donald a paní Martinová není Alžběta a že tudíž nejsou manželé a taky to, že Máry je ve skutečnosti vlastně Sherlock Holmes. Oba páry se konečně střetávají, ale nějak nemohou najít společnou řeč, což prolomí až zvonek. Za dveřmi však nikdo není. Z toho vychází k názoru, že když zvonek zazvoní, za dveřmi nikdo není. To se ale nelíbí panu Smithovi a sám se po třetím zvonění vydá ke dveřím, za kterými stojí velitel požárníků (Lukáš Jůza) hledající jakýkoliv i malý oheň. Nakonec se k nim na chvíli před dalším požárem přidá a vypráví jim podivné anekdoty. Po jeho odchodu opět nevědí, o čem si povídat, a tak se začnou přebíjet podivnými slovními hříčkami.
Už jednoduchá scéna se čtyřmi velkými a barevnými křesly a s podivně odbíjejícími kyvadlovými hodinami v pozadí dávala tušit, že nás bude čekat opravdu zajímavá návštěva a kopa podivností. Ze začátku to nijak zvlášť absurdně nevypadalo a divák tak měl možnost lépe se nechat naladit na správný tón humoru a ponořit se do inscenace. Vedl se poobědový dialog o právě absolvovaných "fish and chips", který volněji přešel k rodinným záležitostem. Lámat se to začalo až v momentě, když na scénu vstoupila služebná alias Sherlock Holmes v podání Pavla Lagnera, což působilo dost bizarně a pro mnohé diváky i velmi úsměvně. Následující dialog o hledání identity manželů Martinových se mi z celé inscenace líbil asi nejvíce. Petr Lněnička v něm vypadal velmi přirozeně a nenuceně a s Evou Elsnerovou, mrkající panenkou, rozehrávali zábavný slovní ping-pong, kdy až na základě opravdu zvláštních náhod dospěli k tomu, že by se měli znát. S příchodem požárníka to už ale začalo trochu stagnovat. Nicméně bylo ale obdivuhodné, jaký text si ve své anekdotě Lukáš Jůza dokázal zapamatovat. Škoda jen, že se tvůrci (překlad: Jiří Konůpek, režie: Jakub Špalek, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Jan C. Löbl, hudba: Daniel Fikejz a další) rozhodli změnit závěr. Ten původní, kdy hra končí, stejně jako začala akorát s prohozenými páry, by byl určitě působivější. Témata hry jako například plytkost a vyprázdněnost jazyka, nucená komunikace, moment odcizení, povrchní společenský kontakt či měšťácká ubohost a znuděnost, jsou ale stále aktuální. Vůbec jsem netušila, co od hry vlastně čekat a na to, že tam skoro ani žádný příběh nebyl, jsem se celkem dobře pobavila.
Moje hodnocení: 66 %