"Růže pro Algernon" - host Činoherního studia

(Daniel Keyes, Petr Hruška)

"Příběh dementního muže, který chce být chytrý, umí rozesmát i dojmout." (premiéra 10. února 1993)

Mezi velké koníčky amerického spisovatele Daniela Keyese (*1927), který vystudoval psychologii a věnoval se módní fotografii, patří i literatura a jelikož ho vždy fascinovala budoucnost, psal především v žánru sci-fi. Nejinak tomu bylo i v povídce "Růže pro Algernon" psané formou deníku a publikované roku 1959, za kterou získal významná literární ocenění Nebula Award for Best Novel (1966) a Hugo Award for Best Short Story (1960). Možná i proto se rozhodl přidat několik postav a svou povídku tak "povýšil" na román. Ten se pak dočkal mnoha překladů a dalších různých zpracování po celém světě; např. filmů - Charly (USA, 1968) a Flowers for Algernon (Kanada/USA, 2000), rozhlasové adaptace - D. Keyes/M. Říhová (v hlavní roli Ladislav Mrkvička), tance - Holeulone (Belgie), písně - "Pokusná myš" (Aleš Brichta - album Růže pro Algernon, 1994) a v neposlední řadě také divadelní inscenace. U nás se té šance chopil Divadelní spolek Kašpar, který využil překladu Oldřicha Černého. Přestože měla premiéru v roce 1993, sklízí úspěchy dodnes. A to především díky jejímu hlavnímu protagonistovi Janovi Potměšilovi, který tak dostal velkou příležitost předvést svůj talent, ve kterém ho jeho handicap nijak neomezuje. I když se mu do toho zpočátku příliš nechtělo, stal se nakonec Charlie Gordon jednou z jeho životních rolí a spousta diváků si tak bez něj tento příběh nedovede představit. Na svém kontě má už přes 650 repríz a stal se tak historicky nejúspěšnější inscenací divadelního spolku Kašpar. Já si jeho návštěvu naplánovala na 14. května 2010, kdy svou návštěvou poctila i Ústí nad Labem.

Charliemu Gordonovi (Jan Potměšil) je 30 let a pracuje jako pomocný dělník v továrně. Má IQ 68 a hrozně touží po tom být chytřejší. I proto navštěvuje večerní školu učitelky Kinianové (Barbara Lukešová), kde se učí číst a psát. Deník se však začíná psát ve chvíli, kdy Charlieho čekají první vyšetření, na která ho doporučila slečna Kinianová. Má se stát pokusným objektem při jednom experimentu, jehož výsledkem by mělo být umělé zvýšení inteligence, a to prostřednictvím jistého chirurgického zákroku. Doposud byl tento zákrok ozkoušen pouze na laboratorních myších, mimo jiné i na myši jménem Algernon. Charlie s operací souhlasí a stává se tak prvním člověkem, který ji podstoupí. Vše se má dít pod vedením Dr. Strausse (Petr Lněnička) a také Dr. Nemura (Lukáš Jůza). Vše dobře dopadlo a jeho inteligence se opravdu zvýšila. Z vysmívaného nevědomého idiota se tak postupně stává uvědomělý a sečtělý génius, který se navíc sám aktivně zapojuje do výzkumu obou doktorů. Všechny svoje pocity i postřehy poctivě zapisuje do každodenních zpráv. Stejně tak sleduje i zdravotní stav Algernon, která zákrok podstoupila o něco dříve než on. I v jeho osobním životě se událo několik změn. Doposud byl mezi svými kolegy a kamarády oblíbený nebo tak alespoň do teď vnímal jejich legrácky a zesměšňování jeho hlouposti. Teď si ale náhle uvědomuje, že byl akorát terčem jejich posměchu a vlastně tak o své "kamarády" přišel. Najednou je mnohem chytřejší než všichni dohromady a nemůže pochopit, jak se na něj mohli tak povyšovat. Jediným přítelem mu teď zůstala slečna Kininanová, se kterou si i začal tykat. Občas si spolu někam vyrazí. Jejich vzájemná náklonnost se začíná prohlubovat. Charlie by měl být šťastný, vždyť získal vše, co si přál, ale bohužel nic není tak růžové. S Algernon se začínají dít podivné věci. Velmi ho to znepokojuje, neboť se zdá, že myš každým dnem ztrácí své nabyté schopnosti a postupně se vrací do stavu jako před experimentem. Podobné změny začíná pozorovat i u sebe a je mu téměř jasné, že ani on se tomuto konci nevyhne. Modlí se a přeje si, aby mu alespoň něco málo schopností zůstalo, ale osud je nekompromisní. Přijde o vše, co tak zázračně získal, ale stále má odvahu a touhu jít svou cestou dál. Nezalekne se ani toho, že si pro něj život nachystal trochu jiný směr, než by si přál.

Jak jsem již v úvodu psala, je celá tato inscenace (autorů - režie: Jakub Špalek, dramaturg: Petr Hruška, hudba: Petr Malásek s použitím skladby Keitha Jarretta, scéna: Jan Tobola a Dan Paterko, grafické návrhy: Aleš Najbrt, kostýmy: Katarína Hollá a další) postavená na výkonu vynikajícího Jana Potměšila, jemuž byla jistě postava Charlie Gordona velmi blízká. Pro oba si totiž život nachystal nelehký osud, ale oba se s ním dokáží rvát a rozhodně se nevzdat. Mají sílu a chuť překonávat překážky a rovněž si uchovávají radost ze života. Jan Potměšil prakticky neopustil jeviště. Předvedl skvělý a vyčerpávající výkon. Zvládl náročný text i mnoho výrazů, které, zvláště v druhé části v křesle, měnil z minuty na minutu. Jeho postava si prošla náročným vývojem vzestupu i pádu. Za to jeho herečtí kolegové se na scéně objevili opravdu jen sporadicky, a to především v úvodu, kdy se rozhodovalo o jeho operaci. Nepatrně více prostoru dostala Barbara Lukešová, představitelka slečny Kinianové. Co se týká výtvarné složky představení, dalo by se říct, že jednoduchost scény (i kostýmů) opět dala vyniknout hereckým výkonům. Jako by jen naznačovala nehostinné prostředí nemocnice či vědeckého pracoviště kdesi v budoucnosti. Působila velmi stísněně a depresivně. Veškerá pozornost se tak upínala k hercům. Bylo to velmi působivé, zvláště když se nad tímto osudem člověk hlouběji zamyslel. Jistě se mnoho diváků neubránilo přání, aby to Charliemu vyšlo. O to smutnější byl návrat do původního stavu, přestože dával naději, že ani takovým zklamáním boj nekončí.
Moje hodnocení: 69 %

slečna Kinianová, Charlie a Dr. Strauss (B.Lukešová, J.Potměšil a P.Lněnička)

slečna Kinianová a Charlie (B.Lukešová a J.Potměšil)

 Charlie (J.Potměšil)