"Božská Sarah" - host Severočeského divadla

(John Murrell)

"Komorní komediálně laděná hra o posledním létě proslulé herečky Sáry Bernhardtové, legendy francouzského divadla." (premiéra 15. prosince 2015)

Na závěr roku jsem si nechala opravdu hodně aktuální novinku a hereckou lahůdku. Teprve před třemi dny proběhla její premiéra a dnes 18. prosince 2015 se chystám na její další uvedení při jejich hostování v ústeckém divadle. Iva Janžurová, která v dubnu vstoupila do Dvorany slávy v anketě Týtý a na MFF v Karlových Varech přebrala cenu za mimořádný přínos české kinematografii, si touto hrou po dlouhých dvaceti letech pročítání výjimečného Murrellova textu plní svůj profesní sen. Ve velmi krátkém čase tak rovněž navázala na další spolupráci s Alicí Nellis, která text přeložila a zároveň inscenaci režíruje. Nedávno totiž společně uvedly s velkým úspěchem na scénu Stavovského divadla i příběh další významné ženy - Alžběty II. v "Audienci u královny" (premiéra 19. března 2015). Po anglické královně si tentokrát "střihla" roli francouzské femme fatale, divadelní celebrity přelomu 19. a 20. století, která již na sklonku života vzpomíná a píše své memoáry. Kromě věku s ní má ale společný i temperament, neskutečnou energii a lásku k divadlu i herecké profesi. Coby svého mladšího "parťáka" na jevišti si sama vybrala Igora Orozoviče. Nicméně vzhledem k jeho pracovní vytíženosti oslovili i Kryštofa Hádka do alternace v roli tajemníka. "Božská Sarah" byla přeložena do patnácti jazyků a hraje se po celém světě. U nás ji má na repertoáru i Divadlo v Řeznické v překladu Alexandra Jerie a pod názvem "Ještěrka na slunci" (premiéra 30. listopadu 2012). Nově přepsaný i přeložený text si do svého programu tentokrát zařadilo i Divadlo Kalich.

Slavná Sarah Bernhardtová (Iva Janžurová) tráví své poslední léto ve svém sídle u bretaňského pobřeží. Posedává v kolečkovém křesle a vzpomíná na své dětství i dobu největší slávy. Když už nemůže hrát, sepsala by ráda alespoň své paměti a tak si na pomoc přizve tajemníka George Pitoua (Kryštof Hádek). Aby si lépe rozpomněla na některé situace a události z jejího života, nutí ho hrát některé postavy, které by ji měly lépe vtáhnout do vzpomínek. Ten tak musí například ztvárnit její despotickou matku, nebo představenou kláštera. Dočká se však i mužských rolí, třeba coby agenta jejího amerického turné, s nímž cestovala po štacích vlastním vlakem a který neustále kouřil doutníky a mluvil velmi hrubě. Chvíli s ním měl Pitou problém, ale brzy se do úlohy dostal. Také si "střihl" roli její velké lásky, milence, manžela nebo některých významných mužů, se kterými se potkala. Jedním z nich byl například i Oscar Wilde nebo nepříliš oblíbený kritik George Bernard Shaw. Od Sarah se také dozvídáme o vážném poranění kolene, které nakonec způsobilo, že musela podstoupit amputaci pravé dolní končetiny pod kyčelním kloubem. Ani tím se však nenechala srazit a i s tímto handicapem a v tomto věku působila mnohem vitálněji a energičtěji než její podstatně mladší asistent. Sama pak bezvadně ztvární bílého Pierota. A trochu Pitoua vyvede z míry, když náhle umírá...aby opět vstala a s dalším přívalem energie pokračovala. Neutápí se v nostalgii ani v zoufalství, že je všechno dávno pryč, naopak ukazuje, jaký si stále drží nadhled, sílu i smysl pro humor a nadsázku. Navíc také dává nahlédnout do duše stárnoucí herečky, která si užila bohatý život a svým způsobem se zapsala do historie.

Abych pravdu řekla, osoba Sarah Bernhardtové mi až do teď vůbec nic neříkala. A ani tímto představením mne příliš nezaujala, ale alespoň jsem se o ní něco málo dozvěděla. Rozhodně jsem čekala od inscenace (autorů - překlad i režie: Alice Nellis, scéna: Matěj Cibulka, kostýmy: Kateřina Štefková, hudba: Jan Ponocný a další) více a tím teda nemyslím časově. Bylo to neskutečně dlouhé představení, ve kterém se téměř nic nedělo, jenom stále mluvilo. Určitě by si tato inscenace zasloužila trochu propracovanější dramaturgii a podstatné zkrácení především první části. I když hereckým výkonům nemám příliš co vytknout, zdlouhavost a monotónnost děje byla nekonečná. Přiznávám, že jsem se trochu nudila a dost netrpělivě sledovala čas. Obdivuji ale nasazení i náročnost textu, se kterými se Iva Janžurová skvěle vypořádala. Nejsilnějším momentem pro mne ale bylo její úžasné ztvárnění Pierota. S plynoucím časem jsem se kupodivu více "těšila" na momenty, kdy docházelo ke konfrontacím mezi stárnoucí dámou a jejím mladým tajemníkem velmi obstojně ztvárněným Kryštofem Hádkem. Jen v těchto chvílích jsem totiž nabývala dojmu, že se zde vůbec něco děje. Rozdílnost jejich povah dávala inscenaci určitý náboj i humornou složku zvláště tehdy, kdy se snažil "vtělit" do postav, které pro ni měl sehrát. Vzájemné sladění obou protagonistů se ale vydařilo, i když bylo znát, že je to ještě čerstvá inscenace. Má však dostatek prostoru, aby se postupně lépe usadila a vypilovala. Určité zkrácení nebo nějaká výraznější dynamika by jí ale také zcela jistě prospěly. Jinak velmi slušné vykročení. Přeji vše nejlepší do nového roku.
Moje hodnocení: 58 %

Pitou a Sarah (K.Hádek a I.Janžurová)

Pitou a Sarah (K.Hádek a I.Janžurová)

Pierot Sarah (I.Janžurová)

"Lidská tragikomedie" - host Městského divadla Děčín

(Ladislav Klíma)

"Neztrácejme ani vteřinu, ten čas je ztracen, který nestráví člověk v hospodě!" (premiéra 21. března 2015)

Groteskně laděné filozofické drama je bezesporu nejvýznamnější a také nejzábavnější divadelní hrou ve své době nedoceněného českého filozofa a spisovatele Ladislava Klímy (1878-1928). Ve svém satiricko-ironickém podobenství o ztroskotání velkolepých mladických snů dokázal výtečně zachytit, jak i odlišné povahy pěti spolužáků mohou mít společný cíl, kterým je přesvědčení, že zůstanou věrni svým ideálům. Po škole chce každý vykročit svou vlastní cestou, ale postupně jsou všichni konfrontováni s reálným životem a svým obyčejným lidským údělem a křehkostí. Hra, která poprvé vyšla v časopise Plamen v roce 1967, "je stále přitažlivá svéráznou filosofií, humorem i fantazií", jak tvrdí režisérka Hana Burešová, která ji s herci a dramaturgem Štěpánem Otčenáškem nastudovala v Divadle v Dlouhé. Poprvé se ji podařilo uvést na jeviště v brněnském HaDivadle Arnoštu Goldflamovi v roce 1991 a letos se tedy konečně dostala i na pražské jeviště. Hru autor napsal jen několik měsíců před smrtí a reflektoval do ní z větší části své učení a životní postoje. Námět i myšlenka mě zaujala natolik, že jsem se na jejich hostování 25. listopadu 2015 vydala do Děčína. Představení se trochu neobvykle, ale naprosto pochopitelně (z důvodu náročnějšího líčení, převleků i úpravy scény), skládalo ze tří částí, a tudíž i dvou přestávek.

Po maturitě se scházejí mladí maturanti po úspěšném složení závěrečné zkoušky na oslavě ve své oblíbené putyce u hospodského Hubácia (Vlastimil Zavřel). První jako obvykle dorazí Jaroslav Pulec (Jan Vondráček) a jelikož ho trápí žízeň ale i stálý nedostatek financí, netrpělivě vyhlíží svého movitějšího spolužáka Emila Obnose (Miroslav Hanuš). Toho následuje nevybíravý Don Juan Vladimír Shoř (Miroslav Táborský). Posledním z party je nejpilnější a nejsvědomitější Alois Kantorka (Martin Matejka). Málem by ale zapomněli i na nejpodivínštějšího spolužáka Odjinuda (Marek Němec), který nakonec také na oslavu přišel. Všichni mladíci jsou plni ideálů a každý by tak měl pronést svou řeč. Básník Pulec sní o tom, jak stvoří velké literární dílo. Casanova Shoř zase touží spoznat co nejvíce ženských náručí. Autoritativní Obnos se vzhlédl v Napoleonovi a rád by vykonal velké činy. Intelektuálně založený Kantorka si dá za cíl zmapovat celou doposud nepříliš známý lidský národ Čuchonců. A nakonec filozofující Odjinud v žádný z těchto ideálů nevěří a chce zasvětit svůj život co nejhlubšímu sebepoznání, za což od ostatních sklidí posměch. Aby se následně zjistilo, zda-li a jak svým ideálům dostáli a čeho tím v životě dosáhli, navrhne Odjinud, aby se společně sešli opět za třicet let.
I po letech dorazí na sraz jako první Pulec. Je bez peněz a zdá se, že své ideály utopil v alkoholu, na němž si vytvořil silnou závislost. Ani Shořovi jeho časté avantýry příliš dlouho nevydržely, neboť své skromné jmění dokázal celkem rychle rozfofrovat. Nakonec se z něj stal klasický podpantoflák hledající pomoc v náručí semetriky Brigity (Magdalena Zimová). Obnosovi se určitě daří ze všech nejlépe. Díky své úspěšné politické kariéře se stal velmi váženým občanem města a své majetky po rodičích tak značně rozšířil. Kantorka své poslání také splnil. Naprosto dokonale zmapoval vše o Čuchoncích, ale místo úspěchu sklízí posměch. Jeho výrazně mladší žena mu sice porodila dceru Doubravku (Veronika Lazorčáková), na kterou je hrdý a věnuje jí veškerý svůj volný čas, ale za jeho zády se po městě tahá s různými oficíry (Tomáš Turek a Jan Meduna). S výrazným zpožděním se mezi ostatními objeví i Odjinud. Jeho kroky k předsevzetí ho zavedly až do Indie, kde byl těsně před cílem své cesty uštknut hadem. Za ostatními tedy přichází z jiného světa. Dá jim svýma očima nahlédnout na sebe samé a svou vizí jim nadhodí jejich další osud. Sám se rozhodne dát šanci Pulcovi a věnuje mu jistý dar, který by ho měl do života nakopnout.
To se také za dalších pětadvacet let stane. Po hospodě není nikde ani památky, ale do parku na jejím původním místě přichází vyléčený alkoholik Pulec. Karta se tedy obrátila, neboť jeho souputníci dopadli mnohem hůře. Shoř prodělal mrtvici a nyní se nachází na pokraji bídy a neustálého hladu, neboť ho jeho pedantní manželka drží hodně zkrátka. Kantorkovi po zjištění pravdy o jeho ženě přeskočilo a navíc mu zůstala na krku Doubravka, která ani není jeho, ale zato se "povedla" po mamince. Obnos padl na úplné dno. Po odhalení jistých podvodů o vše přišel a stal se z něj zlý a osamělý stařec, který už ani nepoznává své bývalé spolužáky. Všichni tři se vzájemně pustí do rvačky a jsou odvedeni na stanici, aby byli následně hospitalizováni v psychiatrické léčebně. Jenom Pulec zůstává a ve své vidině se setkává i s Odjinudem, který se ho snaží přimět k dotažení svého úkolu - dosáhnout absolutnosti, stát se bohem, neboť jenom bůh dokáže ze života odejít sám. Proto je ale třeba zemřít a jedinou možnou sebevraždou, kterou by byl Pulec schopen spáchat, je upít se k smrti.

Zpočátku se mohlo zdát, že se jedná pouze o hospodskou "pijatiku" maturantů následovanou setkáváním po letech a konfrontací s uplynulým životem. Ve finále se z toho ale vyklubala hravá komedie se zajímavými filozofickými úvahami o člověku usilujícím o naplnění poněkud pomíjivých životních cílů, jakými jsou sláva, moc a majetek, tělesné požitky a slast nebo vědění a pilná práce. Kontrastem k nim má být postava Odjinuda, jehož posláním je především co nejhlubší sebepoznání a zaměření se na duchovní rozměr vlastní existence. Do něj také Ladislav Klíma nejvíce projektoval své názory a v první části dokonce nesl i jeho podobu. Hra (autorů - úprava: Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie: Hana Burešová, dramaturgie: Štěpán Otčenášek, scéna: Martin Černý, kostýmy: Jana Preková, hudba: Ivan Acher, multimédia: Jan Baset Střítežský a Noro Držiak, a další) je příkladnou groteskou všech těchto typů, kde každý představuje s jistou dávkou nadsázky, mnohdy až do krajnosti, svou domnělou výjimečnost. Tvůrci i jejich představitelé dokázali výtečně zvýraznit komické rysy jednotlivých postav díky až přehnaně expresivnímu herectví s typicky stylizovanými gesty, chůzí, projevem, ale i příhodně zvolenými kostýmy, které výrazně přispěly k dokreslení jednotlivých charakterů. První část nám představila partu slavících maturantů, kteří ve zkratce odhalili své nátury a ideály. Nejpůsobivěji se jim však povedla především druhá část, v níž již postavy prošly zajímavým vývojem a hlavně v ní velmi zdařile a vynalézavě využili videoprojekce. Těm obvykle na divadle příliš nefandím, ale tentokrát se to povedlo a inscenaci tak dodali trochu magičtější rozměr. Třetí část pak měla nést jakési hlubší poslání, ale trochu zbytečně ho "ztrapňovali" dost podivnými částečně "zpívanými" výstupy. Myslím, že mi víc v paměti utkvěl Marek Němec zamotaný v igelitu než "moudra", která pronášel. Nicméně filozofický rozměr inscenace mne velmi zaujal. I když mnoho situací působilo vtipně a diváci se často smáli, hlubší kontext celého díla až tak k smíchu vlastně neopravňoval. Typicky je to vidět například u postavy Jana Vondráčka a jeho žalostné existence utopené v alkoholu. Nakonec ale přeci jenom dostane autorovu "milost". Stačí jistý impuls, který ho navede zpátky na cestu a jeho duše nemusí být ztracena. Úžasná atmosféra, skvělé výkony i hravá a nápaditá režie, která dokázala uchopit téměř neuchopitelné, sklízí své ovoce a inscenace určitě patří k těm zdařilejším. Po dlouhé době je to pro mne hra, která ve mně zanechala mnoho pocitů a vjemů, že se mi ani všechny do tohoto článku nevešly.
Moje hodnocení: 79 %

Odjinud, Pulec, Kantorka, Obnos a Shoř (M.Němec, J.Vondráček, M.Matejka, M.Hanuš a M.Táborský)

Odjinud a Obnos (M.Němec a M.Hanuš)

Obnos, Shoř, Brigita, Doubravka a Kantorka (M.Hanuš, M.Táborský, M.Zimová, V.Lazorčáková a M.Matejka)

Kantorka, Obnos a Pulec (M.Matejka, M.Hanuš a J.Vondráček)

"Přelet nad kukaččím hnízdem" - host Severočeského divadla

(Dale Wasserman)

"Inscenace podle Keseyho slavné knihy o svobodě a drzounství." (premiéra 15. února 2013)

Kniha amerického spisovatele Kena Keseyho "Vyhoďme ho z kola ven" (1962) způsobila ve své době jistý otřes v americké kultuře. V 60. letech dorůstala ve Spojených státech mladá generace, která se nechtěla smířit s americkou zahraniční i vnitřní politikou a rovněž se jim příliš nezamlouval obvyklý způsob života, který působil velmi usedle a ctil zákony. Podle režiséra mostecké inscenace Pavla Kheka patří kniha ke dvěma nejsilnějším románům (spolu s Orwellovým 1984), které postihují principy útlaku společnosti na jedince, zákonitosti nesvobody a mechanismy totalitního státního zřízení. Práva na Keseyho jedinečný román zakoupil Kirk Douglas, ale jelikož se spolu nedohodli na filmové podobě, nechal Douglas námět knihy zpracovat do divadelní podoby. Té se ujal Dale Wasserman a jeho divadelní adaptace "Přeletu nad kukaččím hnízdem" měla svou premiéru na Broadwayi už v roce 1963. Hlavní roli rebelujícího McMurphyho tehdy ztvárnil právě Kirk Douglas. Příběh je však divákům mnohem více znám díky výtečnému Formanově filmu z roku 1975 v hlavní roli s Jackem Nicholsonem, nominován v devíti kategoriích na Oscara, z nichž 5 získal - nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli a nejlepší adaptovaný scénář. Své zpracování si příběh našel i na prknech Městského divadla v Mostě, kde mezi diváky sklidila také mnohá ocenění. V anketě Cena diváka se stala Inscenací roku 2013 a hlavní představitelé Aleš Petráš a Zita Benešová zvítězili v kategorii Nejlepší herec a herečka roku 2013. Letos se inscenace také stala absolutním vítězem Festivalu Young for young 2015. Já využila příležitost při jejich hostování v ústeckém divadle v pátek 13. října 2015.

Do psychiatrické léčebny Oregon State Hospital v Salemu ve státě Oregon (stejné místo je uvedeno v románu a rovněž se zde natáčel i stejnojmenný film - pozn. autora) právě přivedli rebelujícího bouřliváka Randalla Patricka McMurphyho (Aleš Petráš), jemuž byla soudem nařízena léčba. Ten se rozhodl hrát pomateného jenom proto, aby se vyhnul vězení. Zpočátku si myslí, že to byla správná volba a seznamuje se s dalšími spolupacienty. Za jakéhosi vedoucího skupiny považují zdánlivě nejrozumnějšího Dalea Hardinga (Jiří Kraus), který ze všeho nejvíce miluje svou krásnou ženu a chce se jí líbit jako chlap. Jako protipól k němu působí něžný a nevinný Billy Bibbit (Vít Herzina). Za trochu větší blázny by se dali považovat nejstarší Scanlon (Otto Liška), který by rád sestrojil bombu a nechal ústav vyhodit do povětří, a halucinacemi trpící Martini (Jakub Dostál). Skupinku pak doplňují Cheswick (Jakub Koudela) se správnou dávkou drzosti, bývalý rebel Ruckly (Michal Pešek) a hluchoněmý náčelník Bromden (Vuk G. Čelebić), který se drží stranou od ostatních. McMurphy ale brzy zjistí, že to zde nebude procházka růžovou zahradou, jak si myslel, neboť tu vládne pevnou rukou hlavní sestra Ratchedová (Zita Benešová). I když se tváří, že ji jde o blaho jejích svěřenců, potrpí si na pevný řád a nenechá si své pořádky nikým narušit. McMurphy se jí ale rozhodne vzdorovat a své nové přátele z apatie probudit k životu a vzdoru nad pokřiveným systémem. Zorganizuje například basketballový zápas, do kterého zapojí i náčelníka, a snaží se přesvědčit vrchní sestru, aby jim umožnila sledovat baseballový šampionát. Nenechá se odradit, ani když jim televizi náhle vypne. Podaří se mu také získat svolení od Dr. Spiveyho (Jan Beneš) k výletu lodí. Rozhodně ale nesnese ponižování kamarádů sestrou Ratchedovou při společných sezeních. Pustí se tak i do dozorců Warrena (Marcel Rošetzký) a Williamse (Miroslav Večerka), kteří ho i spolu s náčelníkem, který se mu rozhodl pomoci, musí zpacifikovat. Oba dostávají elektrošoky a McMurphy zjišťuje Bromdenovo tajemství. Nejvíce ho však překvapí, když se dozví, že se odsud jen tak nedostane a že jsou zde skoro všichni ostatní dobrovolně. Při návštěvě své dívky Candy (Karolína Herzinová) se domluví na párty, po které se hodlá "zdejchnout". Uplatí ošetřovatele Turkla (Stanislav Oubram) a Candy s sebou vezme nějaký alkohol i kamarádku Sandy (Lilian S.Fischerová). Alkohol udělá své a ráno je všechny nalezne sestra Ratchedová i Flinnová (Veronika Týcová) spolu s oběma dozorci na místě. Billyho přistihne v objetí Candy a začne mu vyhrožovat, že všechno řekne jeho matce. To labilního chlapce vyděsí natolik, že si raději podřízne hrdlo. Pro McMurphyho je to poslední kapka a na vrchní sestru se vrhne, aby ji uškrtil. Záměr se mu nepodaří a je dozorci odveden. Když ho jednou v noci přivezou zpět, leží jeho tělo jen bezvládně v posteli a jeho duše je pryč. Náčelník nechce, aby sloužil sestře Ratchedové jako důkaz jejího vítězství, jak zkrotit neposlušného pacienta, a raději ho polštářem zadusí. Sám se pak rozhodne sebrat veškerou svou sílu a utéci.

Toto představení mi udělalo opravdu radost a nemohla jsem si ho tak nechat ujít. Jednak proto, že si pro svou inscenaci (autorů - překlad: Jaroslav Kořán, úprava: Pavel Khek a Michal Pětík, režie: Pavel Khek, dramaturgie: Michal Pětík, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Romana Tůmová, hudba: Vladimír Nejedlý, a další) vybrali krásné a silné téma dle výtečné předlohy, a také proto, že jsem opět mohla vidět soubor mosteckého divadla v akci. Jejich domovskou scénu jsem navštívila bohužel pouze jednou a to již téměř před devíti lety, kdy jsem si zajela na inscenaci "Kladivo na čarodějnice". Tohoto notoricky známého tématu se rovněž ujali se ctí. Perfektně navržená scéna skvěle vystihla atmosféru prostředí a herecké výkony ji jen podtrhly. Aleš Petráš dostal příležitost opravdu skvělé a velké role a zhostil se jí velmi dobře. Nicméně na mě nepůsobil příliš uvolněně a přirozeně, jak bych od výtečníka a rebela McMurphyho čekala, a jak to dokázal úžasný Jack Nicholson. Více na mne zapůsobil i Vuk G. Čelebić, který dostal nejkontroverznější roli mlčenlivého náčelníka. Byl velký, silný, nepřehlédnutelný, přesto jakoby splýval s prostředím. Jeho sdělení, že nepřestal mluvit, ale pouze ho lidi přestali poslouchat, dostalo znatelnější rozměr. Nejvíce mě bavili ve svých skvěle sehraných rolích Otto Liška, Jakub Dostál nebo Jiří Kraus. Výborně do konceptu zapadali a postavy místních pacientů ztvárnili s viditelnou chutí. Dokázali si získat přízeň diváka, což ale rozhodně neměla "v popisu práce" představitelka nenáviděníhodné sestry Ratchedové. Tohoto nepříjemného úkolu se skvěle ujala Zita Benešová. Pod slupkou milého a starostlivého stvoření odhalila temnou a zvrácenou duši člověka, který chce ovládat životy druhých. Na tu zlobu mohla dát ještě o něco větší důraz, ale i tak předvedla výtečný výkon a spolu se svými ostatními kolegy dokázali během více jak dvouhodinového představení vyvolat hned několik různých emocí. Z divadla jsem odcházela s dojmem, že ve mně tato inscenace dost zanechala a to i přesto, že jsem viděla film a tudíž důvěrně znala příběh i tragický konec. Přesto si zde mohou přijít na své i ti, kteří se rádi zasmějí nebo alespoň usmívají. Je zde od každého trochu. Snoubí se zde humor, s bojovnosti a vzdorem, až po emotivně smutný konec. Tato inscenace se určitě povedla a stojí za vidění.
Moje hodnocení: 77 %

Harding, Martini, Cheswick, McMurphy a Scanlon (J.Kraus, J.Dostál, alter. R.Madeja, A.Petráš a O.Liška)

Ruckly, sestra Flinnová, McMurphy, Dr. Spivey, sestra Ratchedová, vzadu náčelník Bromden (M.Pešek, V.Týcová, A.Petráš, J.Beneš, Z.Benešová a V.G.Čelebić)

vpředu Ruckly, sestra Ratchedova, sestra Flinnová; vzadu Williams, Warren a náčelník Bromden (M.Pešek, Z.Benešová, V.Týcová, M.Večerka, alter. F.Nedbal a V.G.Čelebić)

McMurphy, Dr. Spivey, Harding, Scanlon, Billy, Martini, Candy a Cheswick (A.Petráš, J.Beneš, J.Kraus, O.Liška, V.Herzina, J.Dostál, K.Herzinová a alter. R.Madeja)

"Do ložnice vstupujte jednotlivě" - host Severočeského divadla

(Ray Cooney a John Chapman)

"Co se stane, když převýší poptávka kapacitu jedné ložnice, Vám představí bláznivá komedie dvou známých anglických dramatiků." (premiéra 9. listopadu 2014)

Co s načatým nedělním odpolednem? Proč si nezajít do našeho ústeckého divadla na hostovačku Divadelní společnosti Háta a její hru dvou populárních anglických dramatiků? Právě s Rayem Cooneym jsem se na jevišti potkala i v září a to při hře "Rodina je základ státu" a po téměř tříměsíční prázdninové pauze jsem se dobře pobavila. To samé jsem tedy očekávala i 8. listopadu 2015, tedy téměř přesně rok po české premiéře jeho další bláznivé komedie. Spolu s Johnem Chapmanem se s ní dočkali mnoha nastudování jak na anglických scénách, tak i v divadlech newyorské Broadwaye. Patří tedy k vrcholům jejich společné tvorby. Navíc režie prvního českého nastudování se ujal můj oblíbený autor, režisér, scénárista i herec Antonín Procházka. Jeho komedie totiž mají šmrnc i náboj a vždy se při nich příjemně uvolním a zasměju. V kolotoči plném nedorozumění, lží, nechtěných záměn i zastíracích manévrů, jak z nastolené situace co nejlépe vybruslit, je totiž jako ryba ve vodě. Podobných i vlastních her má již na svém kontě několik - např. "S tvojí dcerou ne" nebo "Přes přísný zákaz dotýká se sněhu". Napsat dobrou komedii je mnohem náročnější úkol než pro jakýkoliv jiný žánr a diváci se přeci jenom raději baví.

Joanna Markhamová (Kamila Špráchalová) právě čeká na svého manžela Philipa (Lukáš Vaculík), šéfredaktora a spolumajitele nepříliš prosperujícího nakladatelství dětské literatury, aby spolu mohli vyrazit na večeři. Toho by však rád využil Alistair Spenlow (Filip Tomsa), bytový architekt, který právě pracuje na moderním zvelebení Philipovi pracovny, a také pokukuje po jejich německé výpomoci v domácnosti Silke Hauserové (Sandra Černodrinská). Chtěli by spolu strávit společný večer v naprosto volném bytě. Netuší však, že tento zájem budou mít i jiní. Za Joannou se zastaví i její kamarádka Linda (Adéla Gondíková), manželka Philipova společníka Henryho Logde (Martin Zounar). Moc dobře ví o jeho neustálých záletech a tak se i ona rozhodla, že si najde milence. Joanně se tedy svěří s milostnými dopisy od svého ctitele Waltera Pangbournea (Zbyšek Pantůček) a také se žádostí, jestli by nemohli využít jejich byt k milostným hrátkám, zatímco oni půjdou ven na večeři. Ač nerada, nakonec se nechá přemluvit. Podobná diskuze proběhne i mezi Philipem a Henrym, který by si také rád zapůjčil byt Markhamových, který je shodou okolností pouze několik pater nad jejich nakladatelstvím. Má domluvenou schůzku s novým objektem, který poznal během telefonické komunikace, se slečnou Wilkinsovou (Vlasta Žehrová). Philipův souhlas nakonec také získá. Když ten ale najde na zemi milostný dopis, v domnění že patří jeho ženě, nemá ani nejmenší chuť někam jít a rád by svou ženu s tímto důkazem konfrontoval. Situace už nemůže být snad ani víc zamotaná, když tu se náhle ve dveřích objeví veleúspěšná autorka populárních dětských knížek Olivie Harriet Smithová (Ivana Andrlová), která by ráda podepsala smlouvu s tímto nakladatelstvím. Joanna velmi dobře ví o její nesmlouvavé mravopočestnosti i lásce k brandy a tak se snaží, seč jí síly stačí, aby se ani v nejmenším nedozvěděla, co se zde děje, a oni tak získali její podpis ke spolupráci, která by jim konečně přinesla výrazný zisk. Kolotoč záměn i nedorozumění se tedy rozjíždí na plné obrátky. A kdo si tedy nakonec přijde na své?

Pěkná a svižná komedie (překlad: Jiří Strnad, scéna: Zbyněk Simčišin, kostýmy: Zuzana Straková, režie: Antonín Procházka a další) celkem slušně dostála svému hlavnímu záměru příjemně pobavit. Nijak velkolepě, ale za to pohodově a odpočinkově. Některé situace působily střídměji, než by se od nich dalo čekat, a stejně tak i některé výkony. Na druhou stranu ale zase nesklouzávaly k přílišnému přehrávání. Všechny herecké výkony mi přišly docela vyrovnané, až na ten Sandry Černodrinské. Byl bohužel nejslabší a příliš na mne nezapůsobil. Naopak nejpřirozeněji se ve své roli orientovala Kamila Špráchalová, jejíž Joanna pro mne byla jakýmsi spojovatelem a koordinátorem děje i všech ostatních, a také Lukáš Vaculík, který dokázal udržet dynamiku postavy i bez přílišných gest a zbytečného přehrávání. Tyto tendence měl tak trochu spíše Martin Zounar, ale stále ještě byly v únosné míře. Příjemný vítr do závěrečné pointy vnesla Ivana Andrlová. Myslím, že jí role herecky i vizuálně hezky sedla. Zpočátku bych ji skoro nepoznala. Trochu jsem však nepochopila, proč se v popisu ke hře píše o "prostorné exkluzivní ložnici s velikou kruhovou postelí", když se nic takového na scéně nenacházelo. Kruhová postel bývá obvykle o něco méně hranatější, a o luxusní a hlavně prostorné ložnici mám také poněkud jinou představu. Ve finále se toho v ní ale zas tak moc neodehrávalo, takže se tam "všichni" celkem slušně vešli ;-). Celkově hodnotím jako pohodové představení.
Moje hodnocení: 56 %

Philip a Henry (L.Vaculík a M.Zounar)

Alistair, Walter a Joanna (F.Tomsa, Z.Pantůček a K. Špráchalová)

Olivie a Alistair (I.Andrlová a F.Tomsa)

Philip a slečna Wilkinsová (L.Vaculík a V.Žehrová)