Divadlo a já 2004-2015: "Vše o mužích" - host Krušnohorského divadla

(Miro Gavran)

„Aneb jak muži sami sebe vidí, za co se nestydí i stydí, jak to dopadá, když se testosteron smíchá s city a striptýzem. Tragikomedie o mužích pro ženy, aby je opět nepochopily.“ (premiéra 7. července 2008, Letní scéna Vyšehradu)

Je to už přeci jen pár let (slovy dva :-) ), kdy jsem měla naplánovanou cestu na letní divadelní scénu na Vyšehradě. Konkrétně to bylo 11. července 2007, hned 2 dny pro premiéře nově uvedené hry úspěšného chorvatského dramatika současnosti Miro Gavrana „Vše o ženách“. Nápadité a často i velmi vtipné provedení, stejně jako zvědavost, jak se s obdobným dílkem poperou muži, mě zlákalo 25. května 2009 k návštěvě Gavranova druhého titulu „Vše o mužích“. Zatímco v první komedii prezentuje mužský pohled na ženský svět, ve druhé s jistou dávkou ironie odhaluje základní principy mužského vnímání a uvažování o životě. V jednotlivých příbězích se dotkne hned několika různých témat; samozřejmě zde nechybí téma sexu, vztahu k ženám, manželství a rodině, otázka homosexuality, přátelství, chlapáckých gest, ale také ješitnosti, pýchy, touze po obdivu a dalších.

V úvodu se nám představují senilní a všemi možnými chorobami prolezlí kamarádi z penzionu pro seniory s příhodným názvem Budoucnost. Jejich největším „zabijákem“ času je krmení holubů v parku a jediným větším zpestřením, které je momentálně čeká, je příchod nového kolegy. V dalším příběhu se schází trojice kamarádů v posilovně. Zatímco Ivo (Michal Slaný) a Pavel (Filip Blažek) nevynechají příležitost podráždit a napružit své svaly, Zoky (Maroš Kramár) se účastní jen proto, aby netrhal partu. Jejich hlavním tématem k diskuzi jsou ženy, načež se Zoky dozvídá o nevěře své ženy s jedním ze svých mladších kamaradů. O poznání dramatičtější je třetí příběh otce a dvou synů. Tom (Filip Blažek) se vrací domu z Buenos Aires, aby spolu se svým otcem (Maroš Kramár) a bratrem Janem (Michal Slaný) uctili památku své matky. Zemřela před pěti lety, ale Tom stále nepřestává vinit svého otce z její smrti. Myslí si, že ji utýral, a nakonec i dohnal k sebevraždě, jenže skutečnou pravdu mu pomáhá odhalit až jeho bratr. Ten mu také navíc sdělí, že jejich otec je vážně nemocný. Má těžkou leukémii a možná mu zbývá už jen pár posledních chvil života, které by rád strávil společně se svými dvěma syny. Čtvrtým prostředím, do kterého zavítáme je noční podnik, jehož majitelem a šéfem je temperamentní Slovák Max (Maroš Kramár), který si navíc rád sem tam něco šňupne. Svého poskoka Rudyho (Filip Blažek) pověřil úkolem sehnat nějakého dobrého striptéra, z něhož by mohl udělat hvězdu večera. Ten přivede jednoho zoufalce (Michal Slaný), kterého sebral ve frontě na úřadu práce a který by byl ochotný pro peníze, jichž má nedostatek, udělat cokoliv. Jenže, jak má dojít na věc, vyhraje u „Stydlivého hřebce“ stud nad odvahou. Sbalí si svých pár švestek a mizí z pódia. Posledním pátým obrazem je jakási třešnička na dortu – příběh třech homosexuálů. Robert (Maroš Kramár) žije již deset měsíců v naprosto harmonickém a spokojeném soužití s novým přítelem Leem (Michal Slaný). Také pro udržení jejich vztahu dělá maximum a je typickým „ochraňovatelem rodinného krbu“. Jenže ho právě čeká tvrdá zkouška. Leo jednoho dne přichází domu se svým bývalým přítelem, fotografem Denisem (Filip Blažek), který se vrací z ciziny a chtěl by zde ve městě uspořádat vlastní výstavu. Leo mu, i přes silnou nelibost Roberta, nabídne, že se k nim může na čas nastěhovat.

I takto jednoduchá scéna a několik drobných rekvizit dokázalo skvěle a efektně obsáhnout pět příběhů o patnácti postavách. O to je zde více potřeba improvizace, důvtipu, ale i bystrosti. Dynamika hry však vyplývá z naprostého dodržování dramaturgického plánu, jež je postaven především na metodě prolínání scén. Tak jako u filmu mají střih, dokázali tyto momenty skvěle postihnout i na prknech, co znamenají svět. Je jen potřeba během několika vteřin vyměnit kostým i pár rekvizit a rázem se ocitáme na jiném místě a v jiném příběhu, abychom se po chvíli zase mohli vrátit zpátky nebo pro změnu vstoupit do dalšího okna. Pro herce je to určitě skvělá výzva. Mohou zde dokázat svou pohotovost, ale i schopnost vdechnout život několika postavám různých charakterů. Jednoznačně nejlepší z hlavních třech protagonistů byl Maroš Kramár. Z něj jsem měla pocit, že byl do této hry naprosto vhodně vybraný a přesně splnil, co se v takovémto dramaturgickém počinu čeká. Procházel všemi postavami s naprostou lehkostí, nadhledem, ale i vážností. Takovýto seriózní přístup ke svým postavám velmi oceňuji, neboť i humor z něj vyplývající bavil a neurážel. Zatímco Michal Slaný a Filip Blažek na mě chvílemi působili jako „mladí puberťáci“, jejichž humor už místy sklouzával do přihlouplých fórků a zesměšňování – obzvláště v posledním příběhu. Ještě že mezi sebou měli Maroše, který byl tahounem celé inscenace (autorů – režie: Jana Janěková, překlad: Blanka Kučerová a Blanka Fišerová, úprava: Jana Janěková a Blanka Fišerová, scéna a kostýmy: Viktor Polášek, dramaturgie: Blanka Fišerová, choreografie: Hana Litterová, produkce: Petra Stránská a další), a tak i výsledný efekt celého představení nebyl špatný. Pokud bych to ale měla porovnat, ženy byly ještě o nějakou tu třídu lepší; takže "Vše o ženách" bych doporučila určitě víc.

Moje hodnocení: 71 %