"Římské noci" - host Krušnohorského divadla
(Franco
d´Alessandro)
„Příběh dvou výrazných osobností světového umění, které spolu zažívají jak velké úspěchy, tak i strmé pády.“ (premiéra 19. května 2006)
Lepší dárek k narozeninám, které jsem si takto divadelně oslavila 18. května, jsem si ani nadělit nemohla. Kdo by se také mohl pochlubit, že „svůj den“ strávil v tak báječné společnosti jedinečné Simony Stašové a jejího skvělého hereckého partnera Oldřicha Víznera, a to ještě v rolích významných postav filmového a divadelního světa, jakými byli italská herečka Anna Magnani a americký dramatik italského původu Tennessee Williams. Spolu s překladatelem Alexandrem Jerie a velkou iniciativou právě Simony Stašové se na tomto projektu dohodli. Téměř jako by se zdálo, že role byla napsaná přímo pro ni. V pražském Divadle v Řeznické tuto hru s oběma herci nastudoval americký režisér Gregory Abelse. Vměstnat 24 let společného přátelství jen do několika kratších epizodek není zrovna lehký úkol, ale rozhodně stálo za to, být „u toho“ a na představení si zajít.
Řím se na konci 40. let 20. století stává místem, kde se má odehrát osudové setkání dvou významných umělců. Americký dramatik Tennessee Williams (Oldřich Vízner) sem totiž přijel, aby se konečně mohl setkat se svým idolem, italskou herečkou Annou Magnani (Simona Stašová), která je jeho inspirací a pro kterou by rád napsal nějakou svou hru. Sen se mu splní na jednom večírku, kde netouží po ničem jiném než se s ní setkat, zatímco ona je už otrávená společenským snobismem a unavená z falešného zájmu a úsměvů svých kolegů. Již během chvilky se ale spolu naladili na stejnou notu a brzy mezi nimi vzniklo pevné pouto přátelství. Anna byla pověstná svým temperamentem a sílou osobnosti. Velmi tvrdě si budovala svou pověst uznávané herečky, ale také svými názory i jednáním byla nekompromisní. Nebála se diskutovat o svých rolích i s režiséry a nenechala se jen tak odbýt. Uměla s každým jednat na rovinu a věděla, co chce. Také si za tím dokázala jít tvrdě a neoblomně. Na druhou stranu však byla velmi osamělá a zranitelná. Milovala Řím a milovala svůj byt s terasou a výhledem na něj. Často zde ve svém křesle vysedávala a čerpala energii. Později tam spolu s Tennesseem strávili mnoho společných chvil, během nichž diskutovali o své práci, svém životě i svých trápeních a bolestech z dětství a dospívání. Ona často mluvila o svém nemocném synovi, on o sestře. Z jejich vzájemné spolupráce se zrodil velmi úspěšný film „Vytetovaná růže“, za který byla Anna dokonce oceněna Oscarem, neboť jí byl tento film ušitý přímo na tělo. I Tennessee je velmi citlivý člověk, který se stále těžko vyrovnává s osudem své sestry i problémy s homosexualitou. Je příliš zatěžkán svou prací a tlakem na to, zda-li jeho hry zaujmou kritiky a stanou se úspěšné. Bohužel však své neúspěchy léčí alkoholem v kombinaci s prášky proti bolesti. Také Anna už má za sebou éru svých velkých rolí a těžko se smiřuje s rolemi, které jí jsou nyní nabízeny. Oba tedy zase mají mnoho společného; prožívají spolu svůj pád.
Naprosto jedinečné a bezchybně zvolené obsazení, ohromné herecké výkony, zajímavý životní příběh plný silných emocí a zvratů, to všechno jsou „Římské noci“ (autorů – překlad: Alexander Jerie, režie: Gregory Abels, výprava: Michaela Červenková). S nelehkým textem, ale i velmi emocionálně náročným partem se oba herci vyrovnali naprosto skvěle. Celé představení bylo jejich hereckým koncertem; mělo grády, které se střídali s klidnějšími a citlivějšími místy. Neuvěřitelnou „plastičnost“ měla ve svém projevu hlavně Simona Stašová, které jako by byla temperamentní Italka Anna Magnani napsaná přímo na tělo. Všechna slova, co pronášela, byla stále v jakémsi napětí. Střídal se křik se šepotem, smích s chrapotem, ticho s následnou smrští italských slovíček. Simona nehrála herečku nebo ji nijak nepitvořila, ona Annou na jevišti byla, na okamžik „žila“ její život. Také si k sobě rozhodně vybrala skvělého partnera. Oldřich Vízner coby zprvu newyorský elegán, posléze však v propasti neúspěchu ztracený dramatik, byl Simoně na jevišti zdatným partnerem. I jemu role velmi sedla. Skvěle se jako „zkušení“ přátelé doplňovali. Vždyť tato hra je především o přátelství, a to hold musí procházet i bolestmi a trápením, aby se mohlo zocelovat. Takže pokud chcete zažít velké herectví a dotknout se silnějšího lidského příběhu, zajděte si také prožít „noci v Římě“ ;-).
Moje hodnocení: 81 %
„Příběh dvou výrazných osobností světového umění, které spolu zažívají jak velké úspěchy, tak i strmé pády.“ (premiéra 19. května 2006)
Lepší dárek k narozeninám, které jsem si takto divadelně oslavila 18. května, jsem si ani nadělit nemohla. Kdo by se také mohl pochlubit, že „svůj den“ strávil v tak báječné společnosti jedinečné Simony Stašové a jejího skvělého hereckého partnera Oldřicha Víznera, a to ještě v rolích významných postav filmového a divadelního světa, jakými byli italská herečka Anna Magnani a americký dramatik italského původu Tennessee Williams. Spolu s překladatelem Alexandrem Jerie a velkou iniciativou právě Simony Stašové se na tomto projektu dohodli. Téměř jako by se zdálo, že role byla napsaná přímo pro ni. V pražském Divadle v Řeznické tuto hru s oběma herci nastudoval americký režisér Gregory Abelse. Vměstnat 24 let společného přátelství jen do několika kratších epizodek není zrovna lehký úkol, ale rozhodně stálo za to, být „u toho“ a na představení si zajít.
Řím se na konci 40. let 20. století stává místem, kde se má odehrát osudové setkání dvou významných umělců. Americký dramatik Tennessee Williams (Oldřich Vízner) sem totiž přijel, aby se konečně mohl setkat se svým idolem, italskou herečkou Annou Magnani (Simona Stašová), která je jeho inspirací a pro kterou by rád napsal nějakou svou hru. Sen se mu splní na jednom večírku, kde netouží po ničem jiném než se s ní setkat, zatímco ona je už otrávená společenským snobismem a unavená z falešného zájmu a úsměvů svých kolegů. Již během chvilky se ale spolu naladili na stejnou notu a brzy mezi nimi vzniklo pevné pouto přátelství. Anna byla pověstná svým temperamentem a sílou osobnosti. Velmi tvrdě si budovala svou pověst uznávané herečky, ale také svými názory i jednáním byla nekompromisní. Nebála se diskutovat o svých rolích i s režiséry a nenechala se jen tak odbýt. Uměla s každým jednat na rovinu a věděla, co chce. Také si za tím dokázala jít tvrdě a neoblomně. Na druhou stranu však byla velmi osamělá a zranitelná. Milovala Řím a milovala svůj byt s terasou a výhledem na něj. Často zde ve svém křesle vysedávala a čerpala energii. Později tam spolu s Tennesseem strávili mnoho společných chvil, během nichž diskutovali o své práci, svém životě i svých trápeních a bolestech z dětství a dospívání. Ona často mluvila o svém nemocném synovi, on o sestře. Z jejich vzájemné spolupráce se zrodil velmi úspěšný film „Vytetovaná růže“, za který byla Anna dokonce oceněna Oscarem, neboť jí byl tento film ušitý přímo na tělo. I Tennessee je velmi citlivý člověk, který se stále těžko vyrovnává s osudem své sestry i problémy s homosexualitou. Je příliš zatěžkán svou prací a tlakem na to, zda-li jeho hry zaujmou kritiky a stanou se úspěšné. Bohužel však své neúspěchy léčí alkoholem v kombinaci s prášky proti bolesti. Také Anna už má za sebou éru svých velkých rolí a těžko se smiřuje s rolemi, které jí jsou nyní nabízeny. Oba tedy zase mají mnoho společného; prožívají spolu svůj pád.
Naprosto jedinečné a bezchybně zvolené obsazení, ohromné herecké výkony, zajímavý životní příběh plný silných emocí a zvratů, to všechno jsou „Římské noci“ (autorů – překlad: Alexander Jerie, režie: Gregory Abels, výprava: Michaela Červenková). S nelehkým textem, ale i velmi emocionálně náročným partem se oba herci vyrovnali naprosto skvěle. Celé představení bylo jejich hereckým koncertem; mělo grády, které se střídali s klidnějšími a citlivějšími místy. Neuvěřitelnou „plastičnost“ měla ve svém projevu hlavně Simona Stašová, které jako by byla temperamentní Italka Anna Magnani napsaná přímo na tělo. Všechna slova, co pronášela, byla stále v jakémsi napětí. Střídal se křik se šepotem, smích s chrapotem, ticho s následnou smrští italských slovíček. Simona nehrála herečku nebo ji nijak nepitvořila, ona Annou na jevišti byla, na okamžik „žila“ její život. Také si k sobě rozhodně vybrala skvělého partnera. Oldřich Vízner coby zprvu newyorský elegán, posléze však v propasti neúspěchu ztracený dramatik, byl Simoně na jevišti zdatným partnerem. I jemu role velmi sedla. Skvěle se jako „zkušení“ přátelé doplňovali. Vždyť tato hra je především o přátelství, a to hold musí procházet i bolestmi a trápením, aby se mohlo zocelovat. Takže pokud chcete zažít velké herectví a dotknout se silnějšího lidského příběhu, zajděte si také prožít „noci v Římě“ ;-).
Moje hodnocení: 81 %
 |
| Anna a Tennessee (S.Stašová a O.Vízner) |
 |
| Anna a Tennessee (S.Stašová a O.Vízner) |
Anna a
Tennessee (S.Stašová a O.Vízner)
posted by lucifer at 21:55
0 Comments:
Okomentovat
<< Home