"Ach, ta něha našich dam" - host Činoherního studia

(Jean-Claude Danaud)

„Satirická komedie ukazující zvláštní přístup tří žen k mužskému pokolení, která je plná absurdních situaci a černého humoru.“ (premiéra 13. října 2007)

Na druhý březnový divadelní úterek, jak jsem si je „pracovně“ nazvala, jsem se obzvláště těšila. V programu na 18. března 2008 byla naplánována moje oblíbená hra, kterou jsem poprvé navštívila v roce 2004 v Českých Budějovicích, kde ji ve svém repertoáru mělo studentské divadlo – SUD. Již tenkrát mě tato komedie velmi pobavila a příjemně jsem se zasmála. Jean-Claude Danaud tvořil již od svého ranného věku a na svém kontě tak má zhruba 26 jednoaktovek i delších her. Psal pro televizi i pro radio. „Něha“ jako jeho první dílo měla premiéru v roce 1977 v Paříži. O 30 let později ji nastudoval amatérský divadelní soubor Divadla LUNA Stochov (autoři – překlad: Jaromír Janeček, scéna a režie: Luboš Fleischmann, kostýmy: Marie Benešová, Nataša Gáčová a Daniela Šteruská, světla a zvuk: Tomáš Baroch, Karel Černý a Artur Loun). Toto občanské sdružení, založené v prosinci 1994, nastudovalo v roce 1995 jako první hru S.I. Witkiewicze „Blázen a jeptiška“. Od té doby má na svém kontě další desítku her.

Lavička v parku a na ní posedávající vdova (Marie Benešová), která sem chodí každý den pozorovat lidi a debatovat s kolemjdoucími, se stane dějištěm celé inscenace. O dnešní zpestření se jí postará celkem nenápadná Sophie (Nataša Gáčová). Přichází s košíkem plným pórku, který vdova nade všechno miluje, a sedá si na druhý konec lavičky. Dámy si začnou vyprávět a Sophie se od vdovy dozvídá zajímavé názory na mužské pokolení. Utvrdí se tak v tom, že právě tato žena by jí mohla pomoci vyřešit její vážný problém, který si sebou v košíku pod pórkem přinesla. Je to celkem těžký úkol, ale vdova využije situace, kdy si na lavičku sedne slečna Petitpas (Daniela Šteruská), která má zrovna takový košík s pórkem jako Sophie. Kromě toho, že jim poví svůj příběh o muži, který ji nedávno upoutal, navštěvuje každé poledne své klienty, starší lidi, kterým pomáhá s úklidem, vařením i nákupy. Od jednoho z nich se ale po chvíli vrací se zděšeným výrazem ve tváři, neboť ho na zemi našla mrtvého a košík s problémem se tak vrací s ní. Vdova dostane další nápad; s domnělým „sendvičem“ posílá slečnu Petitpas ke svému bratru, válečnému invalidovi. Netuší, že slečna Petitpas zbožňuje sendviče, a právě u tohoto neodolá a odnese si ho domu. Když se dámy dozvídají, kde jejich „sendvič“ skončil, dostane Sophie strach z odhalení. Slečna Petitpas si však toto tajemství chce nechat jen a jen pro sebe…

Stejně jako u jiných her, které jsem měla možnost vidět v několika nastudováních, se ani zde nemohu ubránit pocitu srovnávání. Zatímco vdova Marie Benešové mi lépe odpovídala charakteru postavy než její „budějovická“ představitelka, v případě Sophie jsem měla opačný pocit. Výkony Nataši Gáčové mám ráda, přesto se mi zdálo, že tato role lépe sedla Lindě Vontorové (více zde). Mojí jednoznačně nejoblíbenější postavou této hry je slečna Petitpas, neboť dává vynikající možnost pohrát si s rolí. Obě její protagonistky se jí zmocnily naprosto skvěle. Naivní výraz a mžourající očička slečny Petitpas v podání Daniely Šteruské, stejně jako její stydlivá gesta, která při vypravování o muži jejího života plynule přejdou do výrazu vášnivé a toužící mladé ženy jsou toho důkazem. Pohodová hra, jež si vystačí jen s lavičkou a dvěma košíky pórku, jistě nenudí, naopak skvěle pobaví. Mohu doporučit.
Moje hodnocení: 73 %

vdova a Sophie (M.Benešová a N.Gáčová)

Sophie, Petitpas a vdova (N.Gáčová, D.Šteruská a M.Benešová)

Sophie a Petitpas (N.Gáčová a D.Šteruská)