19 března 2008

"Vojcek" - Činoherní studio

(Georg Büchner)

„Klasický příběh o lásce a vraždě.“ (23. listopadu 2007)

Jednou z nově nastudovaných a premiérových her ČS v sezóně 2007/2008 se stala tato nejslavnější hra německého autora vypovídající o smutném až tragickém osudu prostého člověka. Přestože se Georg Büchner nedožil ani svých 24. narozenin (1813-1837), neboť zemřel na tyfus, stal se předchůdcem absurdního dramatu, mluvil 4 jazyky, přeložil 2 díla Victora Huga (Lucrece Borgia a Marie Tudor), v roce 1835 napsal svou první hru „Dantova smrt“, po té povídku „Lenz“. „Vojcek“ zůstal nedokončen a byl tedy publikován posmrtně. Důležitým prvkem je zde manipulace s lidským jedincem, kterým je právě Vojcek (někdy také Woyzeck nebo Wozzeck). Stačí se dívat, neboť text je celkem skromný. Každý má tak dost prostoru více přemýšlet, například o tom, čím je nám Vojcek ze všech postav nejbližší a čím nám je ho i líto, co nás na takových „cvocích a bláznech“ tak fascinuje, apod. Já se hru rozhodla navštívit v můj první „březnový divadelní úterek“ a to 11. března 2008. Byla jsem zvědavá, jak toto zdánlivě jednoduché téma, jako je vražda nevěrné manželky, může vydat na celou hru.

Je ráno. Každý se probouzí a vykonává své obvyklé ranní „rituály“, od oblékání až po rozcvičku. Všichni jsou vzhůru a mezi nimi i Vojcek (Jan Holík). Musí jít do práce, aby vydělal alespoň životní minimum pro sebe, svou lásku Marii (Nataša Gáčová) a jejich nemanželské dítě. Celý den se honí od služby ke službě. Je vojákem a většinu času tak tráví v kasárnách. Navíc si přivydělává i službou u hejtmana (Matúš Bukovčan) a také spolupracuje s doktorem (Marek Němec), pro nějž je jen pouhým objektem ke zkoumání, se kterým je zacházeno jako se zvířetem. Ačkoli se na první pohled může zdát, že vše běží podle řádu, není tu vše ani zdaleka tak ideální. Kromě společenských vazeb, kde je Vojcek na tom nejnižším stupni, otupělý manipulacemi ostatních a sloužící všem bez reptání a tak, jak je v jeho silách, aby dostal mrzký peníz, se zde odkrývají i slabosti ostatních. Hejtmanova žena Markéta (Marta Vítů) si čas od času dává dostaveníčko s doktorem a Marie se zaplete s pohledným tamborem (Jan Plouhar). Mezi posledními se o jejich románku dozvídá i Vojcek. Nedokáže se smířit s tím, že ji miluje a dělá pro ni, co může, zatímco se ona zhlédla v jiném. Své emoce nechá vytrysknout až v hádce o dítě. Najednou na Marii nedokáže pohlédnout ani se s ní bavit. Domu raději nechodí. Neustále se mu zdají zlé sny, které ho přiměly přemýšlet o tom, jak by měl Marii za její hřích potrestat. Ta si ho je vědoma a snaží se z něj kát. Vojcek, jakoby zbavený rozumu, daruje svých pár drobností (svůj majetek) svému kamarádovi Ondřejovi (Jan Jankovský) a odchází za Marií. Pozve ji na procházku, naposledy ji k sobě přivine, aby jí posléze zasadil smrtelnou ránu. Sám se pak snaží utopit. V poslední chvíli však pro něj doktor skočí a vytáhne ho zpět do světa, ze kterého chtěl raději uniknout.

Co se tématu týká nebyl pro mě příběh nijak zvlášť zajímavý, poutavý ani nápaditý, nicméně musím ocenit některé výkony. V první řadě a jednoznačně by to byl představitel hlavní role Jan Holík. Téměř celé představení dokázal odehrát s jedním výrazem, z něhož však bylo možno vyčíst vše podstatné; pocity hodného a poctivého člověka, jehož dobrotu ostatní často zneužívají. Takoví lidé snesou hodně, ale o to víc se v nich všechna tato ponížení, zneužívání, křivdy a ústrky hromadí a v jeden krásný den, naplno vytrysknou ven. Nakonec z něj byl jen obyčejný vrah, kterého by snad i někdo mohl litovat. Myslím, že postava v podání Jana Holíka, by si i takové příznivce mohla získat. Marie Nataši Gáčové byla chladná a tvrdá žena, ze které nevyzařovalo příliš něhy a citu ani k jednomu z mužů a snad ani k dítěti. Nevím, jaký byl autorův úmysl vykreslit tuto ženu, ale já bych si ji rozhodně představovala v tomto už tak dosti chladném prostředí o poznání příjemnější a milejší. Vlastně všechny postavy na mě působili dost chladně, dokonce i jakási karikaturka doktora, která se ale na druhou stranu Marku Němcovi povedla. Zajímavým zpestřením v tom všem byl skvělý pantomimický výstup Matúše Bukovčana, jímž chtěl zpodobnit příběh o stvoření světa. Pěkně se v něm vyřádil a lidem se to líbilo. Ještě bych se vrátila k navržení scény. Líbilo se mi kaskádovité rozložení prostoru s několika schůdky tak, aby znázorňovalo soužití všech postav, a to vše na tak malém prostoru. Každý příbytek představoval nějaký kus nábytku. Vše bylo otevřené, takže bylo jednoduše a přehledně možno sledovat, co se kde děje. Na hře o osudu prostého člověka se jako autoři podíleli – překlad: Ludvík Kundera, režie: Filip Nuckolls, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Štěpán Jirák, kostýmy: Lucie Rohanová a Štěpánka Tichá, a další.
Moje hodnocení: 65 %
Marie a doktor (N.Gáčová a M.Němec)
hejtman, Vojcek a doktor (M.Bukovčan, J.Holík a M.Němec)

Vojcek, tambor a Marie (J.Holík, J.Plouhar a N.Gáčová)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home