27 října 2011

"Weissenstein" - host Činoherního studia

(Johannes Urzidil a David Jařab)
"Příběh muže, na kterého se usmálo neštěstí. Měl malé sebevědomí, velký pocit viny, malou schopnost přijímat štěstí, velkou tendenci potkávat smůlu a malou vůli k životu." (premiéra 17. prosince 2009)
Reálnou předlohou pro tento příběh byla skutečná postava muže, který žil v Praze a byl jakýmsi životním outsiderem. Povídka, pro niž byl inspirací, vyšla poprvé v německém originále v roce 1960. Hlavní postava je zde již na věčnosti a spisovateli vypráví příběh svého života. Předlohou pro tuto divadelní hru však byla spíše její česká předloha publikovaná ve svazku Urzidilových próz "Pražský triptych" (Mladá fronta, 1997). Není to příliš známý autor, možná proto, že to byl německy píšící Čech či snad proto, že ho zastínili jeho slavnější vrstevníci, jako např.: Franz Kafka, Max Brod, Karel Čapek či Jan Zrzavý; každopádně se ale skvěle hodí do dramaturgie pražského divadla Komedie. To se totiž snaží systematicky pracovat s naší historií a odkrývat v ní zapomenuté souvislosti či odhalovat zaprášená jména a jejich díla. Já si na tuto komedii o umírání zašla v rámci festivalu Kult 21. října 2011. "Příběh všech lidí a vůbec celého světa se skládá pouze z provizorií, které se nazývají život" - Johannes Urzidil: Weissenstein.

Weissenstein (Martin Finger) je mužem s příliš malým sebevědomím, který si neví rady se životem ani se sebou samým. Stále se utápí v sebelítosti a také v nerozhodnosti. Neustále rozmlouvá a pře se se svými dalšími "já" (Stanislav Majer a Jiří Černý). Stejně jako s ničím si neví rady ani s hlubšími city. Přestože není nijak pohledný, má velkou hlavu s velmi prořídlými vlasy, ani pohodový či zábavný, motají se kolem něj dvě ženy, které ho upřímně milují. On však neví, kterou z nich si vybrat; zda-li by měl dát přednost éterické, plaché a tak trochu dětinské Irmě alias Filoméně (Ivana Uhlířová) či poněkud živelnější, smyslnější a životem protřelejší prostitutce Vlastě (Dana Poláková). Raději se tedy schází s oběma, i když z něj není patrný výraznější cit ani k jedné. Spíše to působí, jakoby je obě využíval a podváděl. S Vlastou se stýká už déle. Pravidelně za ní dochází a jsou si tak velmi blízcí. Sblíží se však i s Filoménou, která mu z lásky daruje osobně ušitou červenou kravatu s bílými puntíčky. I když je Vlasta jen kurtizána, dokáže hluboce milovat, a tak se rozhodne neopětovanou Weissensteinovu lásku ukončit sebevraždou. Oběsí se na jeho červené kravatě od Filomény, kterou u ní jednoho dne zapomněl. Na další schůzce s Irmou se od ní dozví, že s ním čeká dítě. Sám neví co na to říct, ale když zjistí, že to nemá potvrzené od doktora, za jedním ji pošle. Bohužel ji na cestě do ordinace srazí auto a tak umírá i Karlova druhá osudová žena. Najednou zůstává úplně sám a začíná si více tykat se smrtí. Najde si místo pohřebního zřízence a často si chodívá sedat k Vlastině hrobu. Zde také náhle a poměrně mlád umírá.

Na této inscenaci bylo cosi zajímavého a mohlo toho být i víc, ale potenciál, který jsem v ní viděla, mohli tvůrci (překlad: Božena Koseková, scéna, dramatizace a režie: David Jařab, hudba: Ivan Acher, kostýmy: Kamila Polívková a další) využít o něco lépe. Trochu ho zazdily i nějaké nedostatky, kterých jsem si všimla. Dramatizace příběhu by si zasloužila větší pozornost. Dlouhé a zbytečné minuty se věnovaly nepodstatným detailům (např.: při škrábání nečistot z kanape) a na druhé straně chyběly v důležitějších momentech (např.: při smrti obou žen, které byly rychlé a nijak zvlášť vysvětlené). Místy mi to přišlo takové nedotažené, jakoby toho nechávali více na domyšlení si divákům. Vzhledem k tomu, že celé Weissensteinovo neštěstí v této inscenaci vycházelo ze vztahu ke dvěma ženám (což pro mě také bylo celkem nepochopitelné, neboť který ošklivý muž by byl tak nešťastný a ztracený, kdyby o něj stály dvě mladé a krásné ženy), dostaly obě herečky docela málo prostoru na to, aby mohly rozehrát polohy svých rolí. Nicméně se zde našly i zajímavější momenty. Pokud bych se na inscenaci podívala jako na poeticky laděné dílo kafkovského stylu, mohla bych vyzdvihnout například scénu a hravost, se kterou autoři ke hře přistoupili. Ztrojení hlavní postavy či rozporcování jednoduché scény a z ní vystupující či vyskakující postavy stále udržovaly diváckou pozornost. Jednotlivé výstupy a dialogy, které se prolínaly, zpomalovaly, opakovaly, byly skvěle proložené živými a vhodně zvolenými písněmi v podání Lenky Dusilové. Nicméně přílišná fragmentace příběhu nechala až příliš míst, která do sebe zrovna nijak nezapadala nebo jejich zapadnutí bylo takové křečovitější či čitelné jen s trochou fantazie. Mít ten prostor správně rozvržený, mohli ho i všichni herci o dost lépe využít. Potenciál k tomu byl. Škoda, mohlo to být opravdu zajímavé představení.

Moje hodnocení: 57 %

3x Karel Weissenstein (S.Majer, M.Finger a J.Černý)
Karel W., Vlasta a Karel W. (S.Majer, D.Poláková a M.Finger)
3x Karel W. a Filoména (J.Černý, M. Finger, S.Majer a I.Uhlířová)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home