"Taneční hodina" - host Činoherního studia

(Astrid Saalbachová)

"Když děti a muži spí, ženy tančí. Je to hra o snaze uniknout realitě, o (ne)obyčejných ženách, jejichž snem je stát se umírajícími labutěmi, hlavně ale chtějí díky baletu zapomenout na své problémy, na svoje životy." (premiéra 2. října 2011)

Pro vstup do nové sezóny si Divadelní spolek Kašpar vybral hru dánské autorky Astrid Saalbachové v originále pojmenovanou "Dansetime". Tato hra byla do češtiny přeložena krátce po svém vzniku (zhruba rok po své dánské premiéře - v r. 1987) a již od roku 2003 je s úspěchem uváděna v brněnském divadle Husa na provázku pod názvem "Baletky" (premiéra v r. 2002, obnovená premiéra 8. ledna 2010). Pod titulem "Taneční hodina" se ji rozhodlo nově nastudovat i pražské Divadlo v Celetné a dne 19. října 2011 s ní přijelo hostovat do Ústí nad Labem. Stalo se tak v rámci festivalu Kult. ČS tak využilo jedinečné příležitosti k oslavě svého 40. výročí a díky některým uvedeným představením mohlo představit i pár svých bývalých členů (spolupracovníků) a zároveň jim tím tak poděkovat. V "Taneční hodině" se například objevila Jelena Juklová, která v ČS odehrála více jak 20 sezón. Zde ztvárňuje jednu ze sedmi žen, které se touží přiblížit baletnímu ideálu z Umírající labutě autora Camille Saint Saëns. Je to hra o ženách, ale nejen pro ně.

Blíží se sedmá hodina večerní a v provizorním tanečním sále v polorozpadlém podkroví se pomalu začínají scházet účastnice baletního kurzu. Ten vede Anna (Eva Elsnerová), bývalá primabalerína, která před časem sklízela mnoho obdivu. Užívala si svého úspěchu plnými doušky, poznala, co je sláva, až do okamžiku, kdy přišlo zranění, které ji o to vše obralo. Neustále trpí velkými bolestmi, které musí tlumit silnými utišujícími léky, ale strádá i psychicky, neboť ví, že už nepozná, jaké je to tančit před plným publikem a užívat si neutichající potlesk a hromady květin, coby důkaz obdivu k jejímu výkonu. Nese to velmi těžko, přesto se ale rozhodla, že své zkušenosti a um předá dalším ženám, které se také touží stát tanečnicemi jako ona. Považují ji za svůj velký vzor a rádi by si jako ona zatančili part "umírající labutě". Ženy přihlášené do tohoto kurzu však nejsou žádné profesionálky, ale obyčejné ženy, které tancem utíkají od svých všedních životů, rodin, dětí, od svých problémů a strastí. Trénink je to tvrdý, plný potu, dřiny a bolestí, ale ony věří, že právě tím se jim podaří osvobodit se od své skutečné osobnosti. Žádná z nich se však nedokáže zbavit toho, co je nejvíc tíží a stejně jako umírající labutě ani ony nemohou vzlétnout. I během tréninku prožívají svá osobní dramata, stejně tak jako rivalitu a soutěživost, které jsou pro balet také celkem charakteristické. Již při příchodu do šaten si nejde nevšimnout vztahu mezi Lottou (Milena Steinmasslová) a její dcerou Alicí (Martina Prášilová). Lotta si ani za nic nechce připustit svůj věk a stáří, které se pomalými kroky blíží, a často se chová spíše jako puberťačka. Snaží se s každým skamarádit, a v některých případech (jako třeba vůči Anně) to hraničí až s "vlezdoprdelkováním", jenom ke své dceři nějak neumí najít správnou cestu. To samozřejmě Alice nemůže vystát, nesnáší matčino chování, její panovačnost a vlastně nenávidí celý svět. Lilian (Bára Lukešová) zase kromě její hrozné trémy trápí i problém s pomočováním, který má již od dětství. Stává se tak pro ostatní ženy terčem posměchu a také šikany. Po porodu se po delší odmlce na tréninky opět vrací i Karen (Jitka Nerudová), kterou ze všeho nejvíce trápí její bolavá ňadra a problémy s kojením. Je zoufalá z toho, že má prsa nalitá mlékem, ale její dítě z nich nechce sát. Její snad největší "rivalkou" je zde Ida (Lenka Hušková), která se pere s otázkou své sexuality a ze všeho nejvíce řeší různé diety. Tentokrát přišla s tím, že již několik dní pije pouze vodu. Tvrdí, že se cítí podstatně lépe, ale fyzický stav tomu rozhodně nenasvědčuje. Nejstarší a jednou z nejvěrnějších účastnic kurzu je Róza (Jelena Juklová). Přestože to na sobě nedává tolik znát, připadá si hrozně osamělá a opuštěná. A také ji trápí věčně sychravé počasí a vlhko, které na náladě rozhodně nepřidá, a navíc jí ničí věci z jejího skromného šatníku. Nemá peněz nazbyt, ale i přesto si taneční kurz poctivě platí; na rozdíl od Rebeky (Eliška Mesfin Boušková). Ta rozhodně patří mezi nejpodivnější účastnice baletního studia. Již delší dobu dluží Anně peníze za kurz, ale i přesto se ji snaží dále přemlouvat, aby ji zde nechala cvičit, a to i když má právě zraněnou nohu. Jaké je pak Annino překvapení, když ji místo na ploše najde spát v šatně pod lavicí. Rozhodně to nemá se svými svěřenkami lehké. Ví, jak je to beznadějné, nicméně ani tak to nechce vzdát. Začne je dřít, jak se dá, aby z nich dostala vše, co je možné. Nutí je se překonávat. Chce je dostat až za hranici absolutního vyčerpání, tam kde se ona sama při svých přípravách na velkou roli ocitala často. Na jejich naléhaní jim na závěr povolí zatančit si jejich vytouženou umírající labuť. Pro všechny ženy to znamená splnění jejich snů, ale pro Annu je to jen bolestná připomínka její zářivé minulosti a příliš krátkého baletního života. Hodina končí a všechny se zase vrací do šedé reality, včetně Veroniky (Veronika Němcová), která zde Anně pomáhá s hudebním doprovodem, hraje na klavír.

Je to už poměrně dlouho, co jsem viděla záznam představení Husy na provázku - "Baletky" (v televizním záznamu), ale z paměti mi nezmizelo. Možná i proto jsem byla zvědavá na jeho "Kašparovské" zpracování (autorů - režie: Alexandr Minajev, překlad: František Frohlich, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Vladimíra Fomínová, hudba: Zdeněk Král, pohybová spolupráce: Ivanka Illyenko, dramaturgie: Lenka Bočková, a další). Ti si tam přidali další "účastnice" kurzu a zdálo se mi, že to tím i oživili. Nápaditý byl i úvod s loutkou, představující baletní sólo, stejně jako závěrečný part Umírající labutě. Za dobrý nápad považuji i rozvržení jednoduché scény, která dává vyniknout hereckým i fyzickým výkonům, a to i včetně toalety, která je jakýmsi průhledem do duše každé z žen. Pod tlumeným světlem zde vyslechneme jejich vnitřní monology o tom, co každou z nich nejvíce trápí. V tom mezičase se na hlavním pódiu potemní a pohyb v popředí se zpomalí. Díky těmto momentům tak můžeme vnímat, že zde nejde jenom o tanec a že to, co vypadá jako komedie, je ve skutečnosti mnohem hlubším příběhem. Přestože jsou herecké výkony dosti vyrovnané (žádná z žen po celou dobu představení neopustila jeviště) a svým rolím daly, co zasluhovaly, musím přeci jen vyzdvihnout výkon Evy Elsnerové v roli Anny. Byla elegantní a ladná, a i když její "hvězdnost" s bolestmi vyhasla, sláva jí do určité míry zůstala. Všechny ženy v kurzu ji uznávají, obdivují a respektují ji. Rády by dosáhly toho, co tehdy ona. Všechno to bylo z Anny, v podání Evy, skutečně cítit, včetně nesnesitelných bolestí, kterými trpěla, i respektu, který vzbuzovala. Perfektně jí role sedla. Všechny ženy mě bavily, obzvlášť Milena Steinmasslová a Bára Lukešová, a smekám před jejich fyzickými výkony. Zvládnout takový náročný "trénink" rovnou na pódiu, bez přestávky, přitom hrát a prožívat příběhy svých postav, si obdiv zaslouží. I když bych tam pár drobnějších výtek měla, musím inscenaci hodnotit kladně. Byl to pěkný večer.
Moje hodnocení: 68 % 

Karen, Rebeka, Alice, Róza, Lotta, Lilian, Ida a vpředu Anna (J.Nerudová, E.Mesfin Boušková, M.Prášilová, J.Juklová, M.Steinmasslová, B.Lukešová, L.Hušková a E.Elsnerová)

Karen, Alice a Róza (J.Nerudová, M.Prášilová a J.Juklová)

Lotta, Lilian a Ida (M.Steinmasslová, B.Lukešová a L.Hušková)