"2521" - Činoherní studio
(Brian W. Aldiss a Johana Součková)
„Hra na motivy kultovního sci-fi románu, který je napínavým příběhem se silným lidským poselstvím. Čtyři muži žijí v podivném smutném světě zarostlém rostlinou, která je dusí, ale bez níž by zemřeli hlady. Vydávají se na cestu pryč, na cestu za svobodou...“ (světová premiéra 3. března 2010)
Témata inspirovaná žánrem sci-fi patří na divadle mezi ta méně obvyklá. Já osobně se s ním setkala zatím jen jednou a to na scéně Jihočeského divadla v Českých Budějovicích v inscenaci s opravdu příhodným názvem "Sajns fikšn". Jsem celkem ráda, že i naše ústecké Činoherní studio se, v rámci hledání nových her, nových témat, nových forem i inscenačních postupů, po tomto žánru nebálo sáhnout. Hra inspirovaná románem "Nonstop", se tak stala prvním sci-fi uvedeném na ústeckém jevišti a je tak pro naše divadlo opravdu novou, i když velmi náročnou, zkušeností, jak přiznali sami tvůrci. K dispozici měli pouze malé jeviště, do kterého "museli vměstnat" celou obrovskou vesmírnou loď, nižší rozpočet, ze kterého vyčarovali obdivuhodnou scénu a kostýmy, a také nedostatek zkušeností s podobným tématem. Nicméně si vybrali velmi napínavý a zajímavý příběh se silným lidským poselstvím, který je vhodný pro všechny věkové kategorie. Vždyť už jako románová prvotina autora Briana W. Aldisse Nonstop si získal spoustu příznivců i ocenění v listu The Observer. Kniha se navíc dostala do prestižní edice "Mistrovská díla SF" a sám B. W. Aldiss se podle volby čtenářů Britské asociace sci-fi stal nejpopulárnějším autorem tohoto žánru na Britských ostrovech (1968). Dále čtenáře zaujaly například jeho romány "Ponuré světelné roky" (1964), "Bosonoh v hlavě" (1969) a povídky "Skleník" a "Slinistrom" mu vynesly literární ceny. Toto představení jsem si nadělila k narozeninám 18. května 2011.
Ocitáme se v daleké budoucnosti, kdesi kolem Ubikací, v nichž přežívá, či spíše živoří, jakýsi zbytek lidské civilizace. K tomu, že je zde stále ještě možný nějaký život, dosti napomáhá všudypřítomný plevel, popínavé rostliny zvané poniky. Společnost míří ke zkáze. Je napadána všemožnými nemocemi, hladem i scestným učením jakési víry. Jejím duchovním vůdcem je kněz Marapper (Kryštof Rímský), který se sám považuje za silnou vůdčí osobnost, ale spíše využívá nevědomosti sebe i svého lidu. Zdá se, že mezi lidmi vymizela láska či nějaký hlubší cit, což je patrné i ze vztahu Roye Complaina (Jan Plouhar) a Gwenny (Nataša Gáčová). Za to, jak se k ní zachoval, ho stihne tvrdé potrestání, a navíc přichází o protekční ubikaci. Její otec, starý a na smrt nemocný Bergass (Jaroslav Achab Haidler), patří ke stařešinům tohoto kmene a spolu se Scoytem (Matúš Bukovčan) i jakýmsi vůdčím a respektovaným osobnostem. Naopak spíše odvrženým členem společnosti je tělesně zdeformovaný Wantage (Marek Pospíchal), ale také Fermour (Jan Jankovský), který je trochu jiný než ostatní. Mezi všemi kolují zvěsti o Obrech a Vetřelcích, kteří rovněž obývají tento svět. Complain už zde nechce dál živořit, a tak se odhodlá, že odsud vypadne a pokusí se zjistit co nejvíc o prostředí, které má být jejich domovem. I Marapper by rád vyrazil na poznávací výpravu s vyšším posláním. Připojí se k nim i Fermour s Wantagem. Nepozorovaně projdou kolem stráží a ocitnou se na další palubě, a další a další. Zjišťují, že jsou na jakési obří lodi, plné prázdných palub a kajut, ale v tom jestli loď někde ztroskotala, či stále pluje dál, se jejich názory liší. Nicméně se shodli v tom, že někde na konci musí být příď, kde by měli nalézt i řídící kabinu. Tam by pak rádi zjistili pravdu o údajné supercivilizaci, která by se tam dle pověstí měla nacházet. Cíl by měl být jasný, ale cesta k němu nebude tak lehká. Během svého tažení ztratí Wantage, ale také spatří Obry (Vojta Kadeřábek a Vladimír Čepek) i Gregga (Marek Pospíchal) s členkou jeho "ničící bandy" Hawl (Nataša Gáčová). Ti chtějí bojovat proti nastolenému režimu a rozdílům mezi lidmi z přídě a lidmi z Ubikací. Complain se tak vlastně setkává se svým starším bratrem Greggem, o kterém se domníval, že je mrtvý. Čím více se blíží přídi, tím přívětivějším procházejí prostředím. Na konci své pouti se setkají s opravdu civilizovanými lidmi (Anita Krausová, Matúš Bukovčan, Vojta Kadeřábek a Vladimír Čepek), od kterých se dozvídají dost zajímavé informace, které jim mohou objasnit mnohé jejich otázky; například, že měli pravdu, když si mysleli, že na přídi musí být řídící můstek, bohužel je ale momentálně bez kapitána. Rovněž zjišťují, že je zde pár zasvěcených lidí, kteří mají k dispozici dokumenty či informace o poslání této lodi. Jedním z nich je knihovník (Jiří Maryško), který jim ve stručnosti vyloží celou dalekosáhlou historii dle dochovaných dokumentů. Vše začalo před mnoha a mnoha generacemi, kdy se lidé na Zemi rozhodli vyslat tuto obří loď plnou vybraných obyvatel na dlouhou pouť vesmírem, aby ti mohli po čase osídlit novou planetu a založit na ní další civilizaci. Byla to velmi utopická myšlenka, nicméně nikdo z dnešních obyvatel lodě vlastně ani neví, jestli byl cíl naplněn a jsou na cestě zpět, či jestli teprve na onu planetu míří. Dozvídají se také, že pověstnými Vetřelci není nikdo jiný než lidé ze Země, kteří sem byli dopravováni, aby to zde řídili a kontrolovali, stejně jako Obři, což byli obyčejní údržbáři a technici, kteří se měli o loď starat. Complain i Marapper jsou tímto zjištěním velmi překvapeni a snad i zdrceni, ale rádi by se dozvěděli celou pravdu a rozhodně by se i rádi na Zemi vrátili. Do toho promluví i Zac Deight (Jaroslav Achab Haidler), který nejen, že má bližší informace, ale i spojení s jejich domovskou planetou alias Velkým psem. Jsou velmi blízko, nicméně návrat jim byl odepřen, a tak jsou i nadále odsouzeni obývat toto vesmírné monstrum.
Ze záznamu zde zazní i hlas kapitána z deníku (Marek Němec), Curtise (Marek Taclík) a Malý pes (Marta Vítů).
Osobně žánru sci-fi příliš neholduji, a tak ho ani nijak zvlášť nevyhledávám, nicméně divadelní zpracování mě láká hlavně ze zvědavosti. A pokud se sejde skvělá výprava a zajímavá myšlenka či příběh, své návštěvy rozhodně nelituji. Tak tomu bylo i v tomto případě. První, co mě zaujalo, byla scéna a především kostýmy, neboť v příběhu jsem se zpočátku trochu ztrácela. Jako obvykle jsem se do děje prostě musela nejdřív dostat, ale jak se příběh začal rozvíjet, byla jsem do něj příjemně vtažena a nemohla se dočkat avizovaného poselství. Dlouho si divák mohl myslet, že na Zemi život skončil a tito lidé jsou posledním zdegenerovaným zbytkem naší civilizace. Nakonec se ale ukázalo, že je to úplně jinak, i když se zde projevila určitá zaostalost způsobená nedostatkem informací a životem ve stísněných podmínkách. Přesto je zde nastíněno, že když je třeba, dokáže se člověk přizpůsobit téměř jakémukoli prostředí. Rozhodně z nich ale nevymizela zvídavost, chuť po poznání i touha po svobodě. Většina sci-fi příběhů vypráví o určitém apokalyptickém proroctví o budoucnosti Země a svým způsobem se tak daleká budoucnost může stát i dost aktuálním obrazem současné společnosti. Tato hra je, slovy našich inscenátorů, například "o tom, jestli má lidstvo právo rozhodovat o osudu druhého člověka. Je to hra o naději, o smyslu lidského bytí, o člověku". Zatímco filmy mají podstatně větší možnosti ztvárnění, je na divadle zase možno osobitěji sledovat a cítit stavy a jednání jednotlivých postav; a to hlavně ve vyhraněných situacích. To je také jeden z důvodů, proč dávám přednost divadlu před kinem. Uznávám, že toto téma není zrovna snadno uchopitelné, ale velmi mile mě překvapilo, jak to naši tvůrci (dramaturgie: Johana Součková, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Daniela Klimešová, hudba: Ondřej Švandrlík, režie: Filip Nuckolls, a další) zvládli. Tři jednotlivé scény dokázaly perfektně nasimulovat prostředí velké vesmírné lodi (samozřejmě s určitou dávkou představivosti) a i kostýmy vhodně dokreslily atmosféru i povahy jednotlivých postav. K lepší názornosti využili také videoprojekce, které zde byly celkem na místě, stejně jako nápaditě vybraná hudba. Všichni herci zde předvedli, co mohli. Přesně se z nich daly vyčíst pocity vzteku, strachu, úzkosti, beznaděje, nedůvěry, ale i chuti po poznání a po svobodě. Svými výkony dokázali navodit naprosto uvěřitelný dojem charakterů, prostředí i prožívaných situací. Stejně jako vizuální stránka díla mě zaujala i myšlenka, poselství, které nutí k zamyšlení. Jakou máme my zodpovědnost za příští generace? A máme vůbec právě za ně takto významně rozhodovat? Myslím, že tato inscenace stojí za shlédnutí a jsem zvědavá, jestli se v ČS ještě někdy do podobného žánru pustí.
Moje hodnocení: 81 %
„Hra na motivy kultovního sci-fi románu, který je napínavým příběhem se silným lidským poselstvím. Čtyři muži žijí v podivném smutném světě zarostlém rostlinou, která je dusí, ale bez níž by zemřeli hlady. Vydávají se na cestu pryč, na cestu za svobodou...“ (světová premiéra 3. března 2010)
Témata inspirovaná žánrem sci-fi patří na divadle mezi ta méně obvyklá. Já osobně se s ním setkala zatím jen jednou a to na scéně Jihočeského divadla v Českých Budějovicích v inscenaci s opravdu příhodným názvem "Sajns fikšn". Jsem celkem ráda, že i naše ústecké Činoherní studio se, v rámci hledání nových her, nových témat, nových forem i inscenačních postupů, po tomto žánru nebálo sáhnout. Hra inspirovaná románem "Nonstop", se tak stala prvním sci-fi uvedeném na ústeckém jevišti a je tak pro naše divadlo opravdu novou, i když velmi náročnou, zkušeností, jak přiznali sami tvůrci. K dispozici měli pouze malé jeviště, do kterého "museli vměstnat" celou obrovskou vesmírnou loď, nižší rozpočet, ze kterého vyčarovali obdivuhodnou scénu a kostýmy, a také nedostatek zkušeností s podobným tématem. Nicméně si vybrali velmi napínavý a zajímavý příběh se silným lidským poselstvím, který je vhodný pro všechny věkové kategorie. Vždyť už jako románová prvotina autora Briana W. Aldisse Nonstop si získal spoustu příznivců i ocenění v listu The Observer. Kniha se navíc dostala do prestižní edice "Mistrovská díla SF" a sám B. W. Aldiss se podle volby čtenářů Britské asociace sci-fi stal nejpopulárnějším autorem tohoto žánru na Britských ostrovech (1968). Dále čtenáře zaujaly například jeho romány "Ponuré světelné roky" (1964), "Bosonoh v hlavě" (1969) a povídky "Skleník" a "Slinistrom" mu vynesly literární ceny. Toto představení jsem si nadělila k narozeninám 18. května 2011.
Ocitáme se v daleké budoucnosti, kdesi kolem Ubikací, v nichž přežívá, či spíše živoří, jakýsi zbytek lidské civilizace. K tomu, že je zde stále ještě možný nějaký život, dosti napomáhá všudypřítomný plevel, popínavé rostliny zvané poniky. Společnost míří ke zkáze. Je napadána všemožnými nemocemi, hladem i scestným učením jakési víry. Jejím duchovním vůdcem je kněz Marapper (Kryštof Rímský), který se sám považuje za silnou vůdčí osobnost, ale spíše využívá nevědomosti sebe i svého lidu. Zdá se, že mezi lidmi vymizela láska či nějaký hlubší cit, což je patrné i ze vztahu Roye Complaina (Jan Plouhar) a Gwenny (Nataša Gáčová). Za to, jak se k ní zachoval, ho stihne tvrdé potrestání, a navíc přichází o protekční ubikaci. Její otec, starý a na smrt nemocný Bergass (Jaroslav Achab Haidler), patří ke stařešinům tohoto kmene a spolu se Scoytem (Matúš Bukovčan) i jakýmsi vůdčím a respektovaným osobnostem. Naopak spíše odvrženým členem společnosti je tělesně zdeformovaný Wantage (Marek Pospíchal), ale také Fermour (Jan Jankovský), který je trochu jiný než ostatní. Mezi všemi kolují zvěsti o Obrech a Vetřelcích, kteří rovněž obývají tento svět. Complain už zde nechce dál živořit, a tak se odhodlá, že odsud vypadne a pokusí se zjistit co nejvíc o prostředí, které má být jejich domovem. I Marapper by rád vyrazil na poznávací výpravu s vyšším posláním. Připojí se k nim i Fermour s Wantagem. Nepozorovaně projdou kolem stráží a ocitnou se na další palubě, a další a další. Zjišťují, že jsou na jakési obří lodi, plné prázdných palub a kajut, ale v tom jestli loď někde ztroskotala, či stále pluje dál, se jejich názory liší. Nicméně se shodli v tom, že někde na konci musí být příď, kde by měli nalézt i řídící kabinu. Tam by pak rádi zjistili pravdu o údajné supercivilizaci, která by se tam dle pověstí měla nacházet. Cíl by měl být jasný, ale cesta k němu nebude tak lehká. Během svého tažení ztratí Wantage, ale také spatří Obry (Vojta Kadeřábek a Vladimír Čepek) i Gregga (Marek Pospíchal) s členkou jeho "ničící bandy" Hawl (Nataša Gáčová). Ti chtějí bojovat proti nastolenému režimu a rozdílům mezi lidmi z přídě a lidmi z Ubikací. Complain se tak vlastně setkává se svým starším bratrem Greggem, o kterém se domníval, že je mrtvý. Čím více se blíží přídi, tím přívětivějším procházejí prostředím. Na konci své pouti se setkají s opravdu civilizovanými lidmi (Anita Krausová, Matúš Bukovčan, Vojta Kadeřábek a Vladimír Čepek), od kterých se dozvídají dost zajímavé informace, které jim mohou objasnit mnohé jejich otázky; například, že měli pravdu, když si mysleli, že na přídi musí být řídící můstek, bohužel je ale momentálně bez kapitána. Rovněž zjišťují, že je zde pár zasvěcených lidí, kteří mají k dispozici dokumenty či informace o poslání této lodi. Jedním z nich je knihovník (Jiří Maryško), který jim ve stručnosti vyloží celou dalekosáhlou historii dle dochovaných dokumentů. Vše začalo před mnoha a mnoha generacemi, kdy se lidé na Zemi rozhodli vyslat tuto obří loď plnou vybraných obyvatel na dlouhou pouť vesmírem, aby ti mohli po čase osídlit novou planetu a založit na ní další civilizaci. Byla to velmi utopická myšlenka, nicméně nikdo z dnešních obyvatel lodě vlastně ani neví, jestli byl cíl naplněn a jsou na cestě zpět, či jestli teprve na onu planetu míří. Dozvídají se také, že pověstnými Vetřelci není nikdo jiný než lidé ze Země, kteří sem byli dopravováni, aby to zde řídili a kontrolovali, stejně jako Obři, což byli obyčejní údržbáři a technici, kteří se měli o loď starat. Complain i Marapper jsou tímto zjištěním velmi překvapeni a snad i zdrceni, ale rádi by se dozvěděli celou pravdu a rozhodně by se i rádi na Zemi vrátili. Do toho promluví i Zac Deight (Jaroslav Achab Haidler), který nejen, že má bližší informace, ale i spojení s jejich domovskou planetou alias Velkým psem. Jsou velmi blízko, nicméně návrat jim byl odepřen, a tak jsou i nadále odsouzeni obývat toto vesmírné monstrum.
Ze záznamu zde zazní i hlas kapitána z deníku (Marek Němec), Curtise (Marek Taclík) a Malý pes (Marta Vítů).
Osobně žánru sci-fi příliš neholduji, a tak ho ani nijak zvlášť nevyhledávám, nicméně divadelní zpracování mě láká hlavně ze zvědavosti. A pokud se sejde skvělá výprava a zajímavá myšlenka či příběh, své návštěvy rozhodně nelituji. Tak tomu bylo i v tomto případě. První, co mě zaujalo, byla scéna a především kostýmy, neboť v příběhu jsem se zpočátku trochu ztrácela. Jako obvykle jsem se do děje prostě musela nejdřív dostat, ale jak se příběh začal rozvíjet, byla jsem do něj příjemně vtažena a nemohla se dočkat avizovaného poselství. Dlouho si divák mohl myslet, že na Zemi život skončil a tito lidé jsou posledním zdegenerovaným zbytkem naší civilizace. Nakonec se ale ukázalo, že je to úplně jinak, i když se zde projevila určitá zaostalost způsobená nedostatkem informací a životem ve stísněných podmínkách. Přesto je zde nastíněno, že když je třeba, dokáže se člověk přizpůsobit téměř jakémukoli prostředí. Rozhodně z nich ale nevymizela zvídavost, chuť po poznání i touha po svobodě. Většina sci-fi příběhů vypráví o určitém apokalyptickém proroctví o budoucnosti Země a svým způsobem se tak daleká budoucnost může stát i dost aktuálním obrazem současné společnosti. Tato hra je, slovy našich inscenátorů, například "o tom, jestli má lidstvo právo rozhodovat o osudu druhého člověka. Je to hra o naději, o smyslu lidského bytí, o člověku". Zatímco filmy mají podstatně větší možnosti ztvárnění, je na divadle zase možno osobitěji sledovat a cítit stavy a jednání jednotlivých postav; a to hlavně ve vyhraněných situacích. To je také jeden z důvodů, proč dávám přednost divadlu před kinem. Uznávám, že toto téma není zrovna snadno uchopitelné, ale velmi mile mě překvapilo, jak to naši tvůrci (dramaturgie: Johana Součková, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Daniela Klimešová, hudba: Ondřej Švandrlík, režie: Filip Nuckolls, a další) zvládli. Tři jednotlivé scény dokázaly perfektně nasimulovat prostředí velké vesmírné lodi (samozřejmě s určitou dávkou představivosti) a i kostýmy vhodně dokreslily atmosféru i povahy jednotlivých postav. K lepší názornosti využili také videoprojekce, které zde byly celkem na místě, stejně jako nápaditě vybraná hudba. Všichni herci zde předvedli, co mohli. Přesně se z nich daly vyčíst pocity vzteku, strachu, úzkosti, beznaděje, nedůvěry, ale i chuti po poznání a po svobodě. Svými výkony dokázali navodit naprosto uvěřitelný dojem charakterů, prostředí i prožívaných situací. Stejně jako vizuální stránka díla mě zaujala i myšlenka, poselství, které nutí k zamyšlení. Jakou máme my zodpovědnost za příští generace? A máme vůbec právě za ně takto významně rozhodovat? Myslím, že tato inscenace stojí za shlédnutí a jsem zvědavá, jestli se v ČS ještě někdy do podobného žánru pustí.
Moje hodnocení: 81 %
 |
| malá dívka a Fermour (Emma Hocke j.h. a J.Jankovský) |
 |
| Complain, Marapper a Wantage (J.Plouhar, K.Rímský a M.Pospíchal) |
Complain, Vyannová, knihovník a Gregg (J.Plouhar, alter. Tereza
Hofová, J.Maryško a M.Pospíchal)
posted by lucifer at 16:53
0 Comments:
Okomentovat
<< Home