27 ledna 2011

"32 hodin mezi psem a vlkem" - Činoherní studio

(Jan Tichý)
"Čtyřhlas na motivy skutečné události." (premiéra 17. září 2010)
Zdá se, že se tématu světové války a poválečného období asi nikdy nezbavíme. Stále se o něm má co psát a tvořit, obzvláště tehdy, pokud je mezi námi ještě spousta pamětníků, pro které je ta vzpomínka stále živá a stále se k ní musejí vracet. Není tak divu, že se této látky chopilo i severočeské Činoherní studio. Tentokrát si vybralo dobu krátce po válce, z oblasti severočeského pohraničí, kde popisuje skutečnou událost, jež se odehrála v Novém Boru. Tato nová inscenace si svou premiéru odbyla už na začátku této divadelní sezóny, já s ní však až 21. ledna 2011 odstartovala svůj nový "divadelní" rok. Hra o popravě sudetských Němců rozhodně vyvolala velmi silné reakce, diskuze a dokonce i protesty proti jejímu uvedení. Rovněž také probudila dávný, téměř zapomenutý, spor o pomník Němcům zastřeleným po válce v Novém Boru, proti němuž byla dokonce sepsána i petice. Odpůrci se totiž domnívají, že popravenými Němci byli nacisté a esesáci. Spory byly často vedeny na městském zastupitelstvu. A co na tomto tématu zlákalo režiséra inscenace? Už po přečtení novely věděl, že podle ní bude chtít zpracovat hru, neboť "vypráví věci, které se při odsunu děly zcela svévolně, neměly logiku, spravedlnost. I slušní lidé se v tu dobu měnili ve zvířata". V ČS je to již třetí hra na obdobné téma, první byl už před patnácti lety uvedený a stále hraný "Pan Teodor Mundstock" a druhou "Byl jsem velitelem v Osvětimi". "32 hodin..." tak uzavírá jakousi trilogii na téma česko-německé vztahy.
Píše se červen roku 1945 a přichází konec války. Všichni se těší, že se konečně vše začne vracet do starých kolejí. Není tomu jinak ani u německy mluvících obyvatel, mezi nimiž je například Marta (Nataša Gáčová), mladá dívka pracující na poště. Místo toho, aby si se svou kamarádkou Marií, která se má vdávat za českého mládence, užívaly radostnou událost, musí se srovnávat s všemožnými omezeními a nátlakem ze strany jejich českých spoluobčanů. Dále si vyslechneme příběh mladého studenta Hanse (Jan Plouhar), který by se chtěl stát stavitelem. Velmi ho těší, že se jeho otec opět vrátil jako primář do nemocnice. I chlapec Willy (Jiří Maryško) zažívá svou první lásku, kterou našel v malé Grétce. Zažívá s ní letmé pohledy, jemné doteky a také touhu vídat ji co nejčastěji. Odváží se za ní vydat i v noci přes zákaz nočního vycházení. Dozvídáme se i o osmnáctiletém mladíkovi Petrovi (Kryštof Rímský), který právě nastoupil do obnovené Československé armády, přitom se také poprvé zamiloval. Jenomže jeho vyvolenou je o devět let starší Němka Heide. Doba je však stále neklidná, radost z konce války se mísí s chutí pomstít se těm, kteří se měli nejvíce podílet na zvěrstvech páchaných na Češích, tedy Němcům. Nový Bor obsazuje samozvaný pluk Československé armády. V době stanného práva tak dochází k raziím těchto armád u německých rodin. Hledají zbraně a ty také nacházejí. Ti, u nichž byly zbraně nalezeny, byli tvrdě potrestáni. Čekalo je kruté ponižování a mučení na náměstí u radnice, a to vše před zraky veřejnosti. Nakonec byli postaveni před zeď a zastřeleni. Byli mezi nimi i Heide či Grétčin dědeček. Ostatní Němce donutili k opuštění jejich domovů, v nichž doposud vyrůstali a žili. Došlo k jejich hromadným odsunům z pohraničí. Neunikl tomu ani Hans se svou matkou a sestrou. Se svým otcem už se nesetkali.
Na události toho roku vzpomínal a pomáhal je dokreslovat i jeden z pamětníků (Matúš Bukovčan).
Vlastně ani nevím, co mě přimělo k návštěvě této hry (autorů - scéna: Štěpán Jirák, kostýmy: Štěpánka Tichá, hudba: Patrick Charvát, pohybová spolupráce: Rosťa Novák, dramaturgie: Vladimír Čepek, režie: Filip Nuckolls, produkce: Jana Válková a další), nicméně musím konstatovat, že jsem rozhodně čekala něco jiného. Téma a atmosféra hry není zrovna to, co by mě nějak lákalo nebo se mi jakkoliv zamlouvalo. Asi jsem spíše chtěla vidět onu avizovanou spolupráci s performerem Rosťou Novákem (hercem a tvůrcem slavného představení "La Putyka"), která měla "posunout hranice tvorby a otevřít ČS nové možnosti". Nic až tak významného jsem však v inscenaci neviděla. Měly to být například ty šaty pověšené na ramínkách symbolizující některé z postav, čertovská karetní partie či pochodující formace se závěrečným házením konfet? Jediné co, tak se mi na inscenaci líbila asi jen navržená scéna, i když jsem trochu nechápala, jak do toho všeho, co se na jevišti a v jednotlivých příbězích odehrávalo, zapadala. Osobně bych k ní viděla trochu jiný příběh. Hudební podkres byl také celkem dobře navržený. Bohužel mě ale tentokrát zklamaly herecké výkony, snad jen s výjimkou Kryštofa Rímského. Ani se nedivím, že námět a vůbec celá skutečnost, která inspirovala jak knihu, tak i tuto hru, vyvolává tolik reakcí a diskuzí. Na jednu stranu rozhodně neuznávám jakékoliv násilí páchané na komkoliv, ale na druhou stranu dovedu pochopit, že nenávist a touha po pomstě některých jedinců zbavuje lidi určitých smyslů lidskosti a pak se dokáží takto mstít. Je pravda, že vrazi by si zasloužili podobný trest jako ten, který spáchali, ale mstít se vrahům na lidech, kteří jsou v tom nevinně, rozhodně není tím nejlepším řešením. Nicméně plně chápu chladnější vztahy s německým národem. Zřejmě i ve mně cosi zakořenilo a nemám je příliš v lásce, přesto ale nejde každého jednotlivce strkat do pytle s ostatními, kteří tomuto národu bohužel kdysi zrovna dobré jméno neudělali. Byla to špatná doba, kterou vedli špatní lidé. Je třeba se z toho poučit, ne se kvůli tomu stále někomu mstít.
Ukázka zde (v čase 4:15).
Moje hodnocení: 43 %
Petr, Hans, Marta a pamětník (K.Rímský, J.Plouhar, N.Gáčová a M.Bukovčan)
Willy, Hans a Marta (J.Maryško, J.Plouhar a N.Gáčová)
Petr, Marta, Willy, pamětnk a Hans (K.Rímský, N.Gáčová, J.Maryško, M.Bukovčan a J.Plouhar)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home