Divadlo a já 2004-2015: „The Beatles-The Doors“ - Severočeské divadlo opery a baletu

(Igor Vejsada)

„Taneční výpověď nejenom jedné generace, která v nás evokuje slavnou éru a věčné hity těchto slavných kapel.“ (premiéra 23. listopadu 2012)

Nedávnou premiéru mělo v Severočeském divadle v Ústí nad Labem nové nastudování tanečního představení, které je srdeční záležitostí autora, režiséra i choreografa Igora Vejsady, a určitě nejenom jeho. Před pár lety ho poprvé uvedl v ostravském divadle, a část o Beatles pak také ještě samostatně v Olomouci a v Polsku. Pro ústecký soubor však muselo projít nezbytnými režijními i inscenačními úpravami. Jednoznačnou inspirací se mu stala hudební tvorba i život členů jeho dvou oblíbených kapel, jejichž písně se stále hrají a znají je lidé po celém světě. Za doprovodu živé kapely Formani Memory (či The Boom) se v první části přeneseme do časů "Beatlemanie" a v druhé s hudbou z nahrávky do doby velké sanfranciské hippie revoluce na přelomu 60. a 70. let. Neopomněli zde připomenout ani mnoho dalších významných osobností té doby - od Andyho Warhola, Alice Coopera, přes Janis Joplin, až po anglickou královnu. Obě kapely samozřejmě dobře znám, a tak jsem byla zvědavá i na toto taneční představení, na které jsem si zašla 11. prosince 2012.

Celá první (a o něco delší) část byla věnovaná kapele Beatles (Filip Rybár, Marek Bobošík, Vladimír Gončarov a Róbert Király) a především několika jejich vybraným a notoricky známým písním. Měla to být jakási retrospektiva, zavzpomínání a připomenutí této poměrně významné hudební éry. Neprocházel jimi nějaký děj, prostě se jen hrálo, zpívalo, tančilo a fanynky šílely. Každý z nich si prožil nějakou svou lásku (Simona Christianová, Michaela Procházková a Zuzana Novoborská). Pravdou ale je, že některé významnější momenty zde zachyceny byly, jako například setkání s anglickou královnou (Dagmar Veselinovičová), velká Lennonova láska s Yoko Ono (Margarita Pleškova) a především ta nejdramatičtější část - smrt Johna L., kterého Chapman v roce 1980 v New Yorku zastřelil. Matku a otce tančili Natalia Vasina a Milan Bednář.

Druhá část patřila jednoznačně tvůrci a leaderovi Doors Jimu Morrisonovi (Roberts Skujenieks); dítě Morrison (Jakub Vrecko j.h.). Nechyběli ani další členové - Robby Krieger (Róbert Király), John Densmore (Marek Bobošík) a Ray Manzarek (Paul Jetmar), kteří zde ale oproti Morrisonově osobnosti byli spíše do počtu. Nejvýznamnějšími v jeho životě, ale byli indián (Filip Rybár), se kterým se setkal a který navždy ovlivnil jeho život, ale také jeho největší a poslední láska Pamela Curson (Michaela Procházková), se kterou našel velkou zálibu v drogách. To i s největší pravděpodobností mělo vliv na jeho předčasnou smrt v roce 1971. Mezi dalšími osobnostmi uměleckého světa, které se zde objevily, můžeme najít např. Andyho Warhola (Petr Popovský j.h.), Janis Joplin (Jana Jandorová), Jimiho Hendrixe (Filip Rybár) nebo Alice Coopera (Milan Bednář). Dále zde tančili: Vladimíra Slavík Podhorná (Nico), Margarita Pleškova (Patrice), Eliška Černohlávková, Elena Mazanova, Mária Pánková a jako hosté: Julia Geyst, Vyacheslav Pleshkov, Vojtěch Tejkl, Jan Vozáb a členky baletního studia.

Musím říct, že jsem se na toto představení poměrně těšila a možná i proto jsem si od něj slibovala trochu více. Hudba byla fajn, ale z tanečních vystoupení jsem byla taková rozpačitější. V části o Beatles mi přišlo, že se více běhalo, než tančilo a že tam vůbec toho tance, který jsem čekala, moc nebylo. Také mi tam chyběla nějaká posloupnost či příběh. Kdyby na jevišti jen hrála kapela, myslím, že bych z toho měla úplně stejný zážitek. Oslovila mě asi jenom Margarita Pleškova coby Yoko Ono. Za to u druhé části o Doors mi bylo líto, že byla tak krátká. Ta silná hudba a naprosto procítěný a skvělý výkon Robertse Skujeniekse mě zaujal natolik, že jsem vlastně až zapomněla vnímat i množství dalších postav, které se zde objevily. Popravdě mi v té tmě a chybějícím životním příběhu tak nějak splynuly a pokud bych o nich nečetla v programu, ani bych nevěděla, že tam byly. Viděla jsem jen Jima, jeho drogami ovlivněné vnímání světa, rebelskou ale i citlivou duši básníka, pak ještě indiána, který byl také jeho součástí a Pamelu, jeho osudovou ženu. Jim Morrison byl opravdu tak výrazná osobnost, že on prostě znamenal Doors, on to celé táhl. Stejně tak i v celém přestavení vynikl pouze a jedině Roberts Skujenieks, který si touto rolí splnil jeden svůj taneční sen a navíc díky této roli získal nominaci na cenu Thálie 2012. Při jejím březnovém vyhlašování si dokonce pro vítěznou trofej sám došel. Tím i Severočeské divadlo získalo další významné ocenění své činnosti a já jim všem gratuluji.

Moje hodnocení: 53 %