"Kde život náš je v půli se svou poutí" - Činoherák Ústí

(Josef Jedlička, Vladimír Čepek)

"Inscenace podle významné a neprávem zapomínané stejnojmenné české románové prózy, jejímž těžištěm jsou autorovy zápisky z Litvínovska 50. let. Generační autobiografické svědectví o hledání smyslu života v severních Čechách v problematické době..." (premiéra 10. května 2013, derniéra 22. května 2015)

A je to tu zas. Další obavy o existenci našeho ústeckého činoherního souboru s více jak čtyřicetiletou tradicí, jehož příští sezóna opět závisí na rozhodnutí našich zastupitelů. Doufám tedy, že to není jedno z posledních představení, které na této scéně a s tímto souborem uvidím. Námětem inscenace, která právě 22. května 2015 absolvovala v Činoheráku svou derniéru, byla poetická novela, jejíž název pochází z prvního verše Danteho Božské komedie. Podle názoru odborné literární veřejnosti patří mezi nepříliš známé a opomíjené klenoty české literatury 20. století. Jakousi básní v próze vypráví příběhy lidí ze severu Čech, z Litvínova, po 2. světové válce, kdy jde zprvu o revoluční nadšení konce čtyřicátých let postupně přecházející k vystřízlivění v letech padesátých. Tato autobiografická prvotina směla poprvé vyjít v roce 1966, aby však byla opět v roce 1968 zakázána. Znovu pak vyšla až v roce 1989. V inscenaci s podtitulem "Historky z mlhy" zazní naživo i šestice písní v podání Andrey Hackové (Nauzea Orchestra) na básně Violy Fischerové, ženy Josefa Jedličky. Hudbu ke každé z nich složil jiný skladatel - Ivan Acher, Milan Cais, Daniel Fikejz, Petr Haas, Patrik Charvát a Ondřej Švandrlík. Během 90 minut před námi probíhá jakési pásmo osobních vzpomínek v jednotlivých příbězích lidí z kolektivního domu kdesi na periferii. Vše je postaveno na poetice obklopené mládím, nadějemi, ale stále více též hnusem, malostí a rezignací. Věnuje se také problematice odpovědnosti jednotlivce za vlastní osud a možnosti vyrovnání se s ním, a je také sondou do života a pocitů třicátníků.

V jednotlivých "scénkách" nás herci (Anna Fišerová, Jan Jankovský, Jan Plouhar, Kryštof Rímský a Matúš Bukovčan) zavedou do rodiny, kde se vaří guláš, v jiné si zase pořizují novou pračku a za pomoci jejich souseda, který jen těžce závidí, ji stěhují do bytu. V další se zase manželé málem porvou, když se muž, ačkoliv je dělník, učí Máchu do večerní školy, a jeho žena se nedokáže smířit s tím, že ji kvůli tomu tak zanedbává. Mezi sousedy patří rovněž i starý ještě prvorepublikový advokát, který už postupně přichází o rozum a trpí nespavostí. Nechává se tak každý večer uspávat profesionálním "uspávačem", který však obvykle dřímá dříve než on. Lékař si pak také vzpomíná na starší ženu, osamělou vdovu, která rozprodává svou knihovnu a je neuvěřitelně ráda, když si může s někým pohovořit. I on ji jednou navštívil a dozvěděl se od ní, že si dokonce i pořídila telefon a netrpělivě čeká na každý omyl, který se dovolá na její číslo. Případně poslouchá hlasy, které lze v telefonu občas také zaslechnout. Pohostí ho čajem a dále se věnuje své smutné existenci. V lese zase netrpělivý mladík svádí dívku. Příběhem proběhne i zpráva o nešťastném úmrtí jakéhosi horníka. Na příběh socialismu pak volně navazuje pokračování i pro naše časy a v trochu stísněném prostoru upravené scény přecházíme do jednadvacátého století. "A příběh pokračuje. Není jiného východiska."

Knihu jsem sice nečetla, ale za divadelní klenot tuto inscenaci (autorů - režie: Filip Nuckolls, dramaturgie: Vojtěch Bárta, dramatizace a dramaturgie: Vladimír Čepek, kostýmy: Jan C. Löbl a další) zcela určitě nepovažuji. Jediné, co jsem si z představení odnesla, byla vizuální složka - nápadná stylizace herců do klaunů Osvobozeného divadla, mobilní scéna s několika dveřmi, která se celkem jednoduše měnila, aby se nakonec z otevřeného prostoru proměnila do menšího a uzavřeného, a neustálý "pístový" pohyb vstávání a sedání, který mi až zastínil mluvené slovo. Příběh tam žádný nebyl a z textu mi bohužel také téměř nic neutkvělo ani mě nijak neoslovilo. Ani vložené písně a nepříliš dobrý zpěv mi do celého konceptu příliš nezapadaly. Inscenaci nikam neposouvaly a pro jednotlivé předěly by stačila pouze ta hudba. K hereckým výkonům nemám výtku, všichni se se svými party vyrovnali, jak se jen dalo - místy vtipně (jako třeba ve scénce s pračkou, nebo když Jan Plouhar představoval nespokojenou ženu), ale převážně spíše melancholicky až depresivně. I když to byl téměř nezdramatizovatelný kus, inscenace vznikla a jistou poetiku i nápad měla. Toho si cením, neboť v tom vidím neustále tvůrčího ducha a chuť si s jakoukoliv látkou poradit a pohrát. Líbí se mi, co v Činoheráku dovedou a moc doufám, že budou moci tvořit i nadále.
Moje hodnocení: 50 %

J.Jankovský, J.Plouhar, A.Fišerová, K.Rímský a M.Bukovčan

J.Plouhar a J.Jankovský

A.Fišerová, J.Plouhar, J.Jankovský, M.Bukovčan a K.Rímský